Život se shiba-inu

Dogsie jsme poprvé vyzkoušeli před dvěma roky. Tenkrát jsem o tom psala recenzi ( zde ) a Dogsie chválila do nebes. Od té doby jsem Dogsie měla ještě několikrát a poslední balíček mi přišel nyní v září. Chtěla bych proto udělat takovou komparaci a zjistit, co se za ty dva roky změnilo a zda Dogsie stále drží kvalitu. V prvé řadě se změnila cena. Za Šejmi, tedy "malého mazlíka do 10 kilo", se již neplatí 590 Kč, ale 420 (pokud tedy nechcete dlouhodobější variantu a jen objednáte jeden balíček na zkoušku, v opačném případě je cena ještě nižší). Tím se ale také snížil počet produktů. Z devíti na pět. Tento údaj ale berte s rezervou, protože počet kusů určitě není garantován a spíš by vás měla zajímat hodnota balíčku jako takového. Za mne musím říct, že mě těší, že Dogsie zachovává dvě základní věci, které se mi na celém konceptu líbí, a tím jsou kvalitní produkty a pak to, že mě neustále seznamuje s něčím novým. Přece jen za ta léta v psím světě jsem toho již viděla hodně a

Naše knihy, plné humorných příběhů z našeho shibastického života, si můžete objednat na tomto e-mailu: kohoutova.miroslava@centrum.cz  Cena za 1 knihu: 399 Kč. Při odeslání do zahraničí: 16 EUR

Dnes to nebude o našem putování, ale o tipech na výlety se psem okolo Splitu. Šejminka za vás samozřejmě všechny proťapkala, takže vám doporučíme jen ty nejlepší. Split Samotný Split je docela fajn místo pro psy, i když zároveň uznávám, že do spousty parků čtyřnozí chlupáči nesmějí. Hned ale v přístavu najdete zeleň, takže nebudete mít žádné problémy s venčením, pokud se ubytujete v centru. Jestliže ale chcete k tomu venčení přidat pořádnou romantiku, vylezte nad město do parku Šuma Marjan. Uděláte něco pro psa, pro zdraví a i pro svoji mysl, kterou takováto procházka jistě obohatí. Jezero Peručko 60 kilometrů od Splitu najdete jezero Peručko, které ač je vybudováno uměle, rozhodně přináší neumělý zážitek. Pro psa naprosto ideální místo, kde je klid, zeleň, voda, výhledy, žádné zákazy a dokonalá příroda. Starověká pevnost Sinj Až pojedete od jezera Peručko, nezapomeňte se zastavit v městečku Sinj a vylézt ke starověké pevnosti nad městečkem. Jedná se o náboženskou cestu, na

Možná jste už o tom kopečku slyšeli. Jmenuje se Králický Sněžník a dosahuje výšky 1 424 m n. m. No a tento kopeček jsme se rozhodli o víkendu zdolat. Respektive rozhodl páníček, protože mě chce strhat a ze psa shodit winter-špek, který se na něm záhadně objevil. Vzali jsme s sebou na výlet i rodiče přítele, abychom v tom nebyli sami. K výstupu jsme zvolili polskou stranu. Vyrazili jsme po modré z obce Kamienica. Ze začátku bylo stoupání relativně malé, takže se nám šlo dobře. Kupodivu šlapala i Šejmi, která až na občasné brodění se v potoku či hraní se šiškami byla docela aktivní. Slunce pražilo a my šli moc hezkou přírodou. Nikde nikdo, božský klid. Vždy si říkám, kde všichni ti lidé jsou, ale zřejmě se vyvážejí lanovou z druhé strany. Jak to ale na vrcholu Králického Sněžníku vypadá, se s vámi nepodělím. Asi po šesti kilometrech stoupání (k vrcholu ještě cca 4 km) se spustil strašný slejvák a my se rozhodli vrátit zpět.  Někdo by možná mohl říct, že je to škoda a že jsme měli zkaž

Výchozím bodem tohoto výletu je obec Smoljan v bulharských Rodopech. Čeká vás při něm přibližně šest kilometrů kolem 46 vodopádů. To již samo o sobě slibuje nevšední zážitek, když ho ale navíc podnikáte na podzim bez všudypřítomných turistů, je to zážitek k nezaplacení. Být na místě sami má ale také své stinné stránky. U vstupu totiž narazíte na ukazatel, který vás informuje, že se máte před vstupem na eko trasu nahlásit správci parku. Zní to docela chytře, že se tu turisté počítají. Určitě proto, aby se vědělo, kolik jich snědli medvědi pohybující se v této oblasti. Komu se ale máme nahlásit, když nikde nikdo. Být tu hromady turistů, jistě bychom tu správnou frontu na ohlášení našli, takhle váháme, co dělat. Přítel jako vždy hlásá drze jít, zatímco já poctivec poctivý trvám na ohlášení. Vstupujeme proto na dvůr turistické chaty, která vypadá zcela opuštěně. S naším psem ale neumíme být úplně potichu, a tak na nás po chvíli vykoukne z okna správce. Rukama nohama mu vysvětlujeme, že se

Stanování se psem Vloni jsme vyzkoušeli poprvé stanovat se psem a mohu říct, že jsem byla příjemně překvapená, jak jsme to zvládli. Stanovat jsme měli v plánu již dříve, ale bohužel mi to zdraví nedovolilo, ale teď, při naší cestě po Evropě, k tomu byla ideální příležitost. Jelikož jsem měla trochu obavy z toho, jak to zvládneme, tak jsem o tom načetla spoustu informací a nyní bych se s vámi chtěla podělit o několik rad. Hlavní rada zní, socializujte psa na stan před Zkouška karimatek :D stanováním . To znamená, že psa navyknete na stan dříve, než začnete stanovat. Není nic horšího, než když chcete stanovat a pes odmítne do stanu jít, protože má z něj strach nebo v něm hrozně kňučí. My bohužel neměli před naší cestou moc času na zkušební stanování, a tak jsme stan rozložili u nás v bytě, aby Šejmi na něj navykla. Vůbec jsme jí do něj nenutili, nechali jsme ho v bytě a umožnili jí, aby do něj vlezla sama. Vím, že mnoho majitelů psů náš postup nechápe, ale kdo má nedůvěřivé

Když trávíte několik dní se psem ve Splitu, jsou místa, která nemůžete vynechat. Mezi ně jistě patří jezero Peručko, vzdálené od centra města kolem 60 km. Umělé jezero na řece Cetině je dlouhé 20 km a od samého začátku vám ukáže svoji krásu. Hned, jak jsme ho viděli, museli jsme zastavit. Šejmi samozřejmě vylezla z auta také, protože si něco takového nemohla nechat ujít. Chvíli koukala na okolí jezera, které lemovalo vápencové pohoří Svilaja, aby se za chvíli mohla kochat rozjasněnou hladinou. Všichni jsme si užívali ten božský klid. Nikde ani noha. Nevím, jak v sezóně, ale mimo sezónu dokonalý zážitek. Když se Šejmi dokochala, nic jí nebránilo, aby se pustila do prohlubování jezera. Hrabala opravdu precizně, takže si takové dva metry k původní délce jezera připočtěte. Po dobře vykonané práci se osvěžila několika hlty čisté vody a svalila se na břeh vyčerpáním. Je to vážně pes dříč. Sedli jsme do auta a skákací cestou se přemístili kolem kláštera dál. Našli jsme místo bokem o

Přiznám se, že jsme trochu skrblíci a odmítáme platit za dálniční známky, když nemusíme. Proto jsme se také po odubytování vydali z Nitry směr Trnava a následně Hodonín. Nelze ale přejet Malé Karpaty, aniž bychom alespoň na chvíli nezastavili. Už kvůli Šejmi, která vždy zastávku na vyvenčení ocení. Většinou si při těchto příležitostech dáváme  okruh někde v přírodě, ale stále u nás doznívala nemoc, a tak jsme zvolili tu nejméně náročnou variantu. Díky tomu mám ale pro vás tip na krátkou zastávku v Malých Karpatech. Když pojedete směr Hodonín, zahněte v obci Jablonica doleva a dostanete se k rozhledně Rozbehy. Ta ale nebyla tím hlavním důvodem, proč jsme si tento výlet vybrali. Důvodem byla zřícenina hradu Korlátko, která se nachází přibližně 600 metrů od rozhledny. Je zajímavé, že celou cestu bylo nádherné počasí, ale když jsme dorazili na místo, začal šíleně foukat vítr. Pes nám málem ulétl na vodítku a my sotva šli. Několik větrných elektráren v blízkosti dokazovalo, že se z

To, že jsem v minulém článku psala, že jsem zarezervovala víkend u Nitry, abych si odpočinula a hlavně nelezla někde po horách, neznamená, že se nás páníček nerozhodl opět někde strhat. Vlastně si uvědomuji, že od doby, co máme psa, to dělá pravidelně.  Pokud tedy chcete být akční, pořiďte si chlupáče. Kam jsme se ale vlastně vypravili? Samozřejmě na nejvyšší místo široko daleko. Na vrch Zobor ležící ve výšce 588 m. No dobře, byl to takový kopeček, který zas tolik zabrat nedal. U Podhájské cesty jsme se vydali po červené. Za  nás je to určitě nejlepší trasa na výstup. Oficiálně by cesta měla trvat necelou hodinu, ale jako vždy jsme ji šli dvojnásobnou dobu. Říkám vám, že buď mají ti Slováci vrtule v zadní části nebo nedokáží správně změřit čas. Nikdy jsme totiž na Slovensku nešli žádnou trasu podle plánovaných předpokladů. Určitě nemělo vliv to, že jsme se na vrchol sápali po doznívající nemoci a že jsme s sebou měli psa, co musí očuchat každý lísteček a prohlédnout každou

Nikdy by mě nenapadlo, jak je vydání knihy náročná záležitost. Člověk pořád pracuje, stále něco řeší a najednou si uvědomí, že je posledních pár týdnů za počítačem 18 hodin denně. To, že to není normální, mi došlo až ve chvíli, kdy se mi udělalo vážně zle. To byl přesně ten moment, kdy jsem si řekla, že se buď zhroutím, nebo musím vypnout. Zadívala jsem se na Šejmi, která mi už dlouho dávala najevo, že to s tou prací přeháním a začala jsem hledat nějaký výlet. A kam jet jinam, než na Slovensko. U Nitry jsem objevila krásný penzion Kalvín ve stylu francouzské Provance. Takticky jsem hledala místo, kde nejsou nikde žádné hory, aby neměl páníček příležitost nás zase zničit. Ještě taktičtěji jsem mu neřekla, kam jedeme, aby se nestalo, že najde nějaký padesátikilometrový výlet poblíž. Ne vždy musí být aktivní odpočinek tím nejlepším a já prostě jeden víkend nechtěla lámat žádné rekordy.  Nevím, jak to děláme, ale vždy, když někam jedeme, něco se zkazí. Buď páníček nedostane dovolenou

O knihu si pište na e-mail: kohoutova.miroslava@centrum.cz O knize Kniha je vyústěním několikaletého psaní blogu Život se shiba-inu. Fakticky je rozdělena na dvě části. První část se věnuje našemu životu se Šejmi. Popisuje, jaké bylo od samého začátku naše soužití. Kniha je plná příběhů, které nikdy nebyly na blogu zveřejněny a snaží se upřímně ukázat nejen krásné okamžiky, ale také problémy, které jsme zažily. Je příběhem našeho života do kterého vás nechávám nahlédnout. Druhá část se věnuje shibám obecně. Tato část, jejíž součástí je také povídání o našem životě, se blíže věnuje výcviku shib, přivolání a skutečnostem, které by vás mohly o tomto plemenu zajímat. V knize si nehraji na to, že vím o shibách vše, jen poskytuji pohled na věc a inspiraci k výchově paličatých plemen. Nechybí ani pohled odborníka na výcvik shib. Kniha je určena nejen pro ty, kteří mají doma shibu nebo uvažují o jejím pořízení, ale pro všechny, kteří rádi čtou příběhy o životě se psem. Termín K

Jedno se tomu Rumunsku musí nechat - sehnat v něm ubytování zdarma pro psa, není žádný problém. Problém nastává až ve chvíli, kdy chcete to ubytování vůbec najít. K čemu jsou vám v tu chvíli GPS a jiné podobné vymoženosti moderní techniky, když vás stejně vedou úplně jinam. Ne jinak tomu bylo při hledání našeho ubytování ve vesničce Chiscau, kde jsme strávili dvě noci. Nebýt ale nápomocných místních, kroužili jsme tam možná ještě teď. Podobný zážitek jsme měli v Rumunsku několikrát, ale pokaždé, když jsme ubytování našli, stálo to za to. Úžasní hodní lidé, všude čisto a pohodlí. Opravdu jsem byla překvapena vysokou úrovní služeb v Rumunsku. Navíc nikdo nikdy neměl problém s naším psem. Nebylo to ale takové to typicky české: "Jééé, to je krásný pejsek. Můžu si ho pohladit?". Spíše psa brali jako domácí zvíře, kterému netřeba věnovat přílišnou pozornost. Nikdy jsem ale neměla pocit, že by pes byl na obtíž. Vždyť jsme se s ním v Rumunsku dostali úplně všude. Po ubytování a