Jak náš pes o vlásek utekl ničivé bouři v Rumunsku

Jedno se tomu Rumunsku musí nechat - sehnat v něm ubytování zdarma pro psa, není žádný problém. Problém nastává až ve chvíli, kdy chcete to ubytování vůbec najít. K čemu jsou vám v tu chvíli GPS a jiné podobné vymoženosti moderní techniky, když vás stejně vedou úplně jinam.

Ne jinak tomu bylo při hledání našeho ubytování ve vesničce Chiscau, kde jsme strávili dvě noci. Nebýt ale nápomocných místních, kroužili jsme tam možná ještě teď.

Podobný zážitek jsme měli v Rumunsku několikrát, ale pokaždé, když jsme ubytování našli, stálo to za to. Úžasní hodní lidé, všude čisto a pohodlí. Opravdu jsem byla překvapena vysokou úrovní služeb v Rumunsku. Navíc nikdo nikdy neměl problém s naším psem. Nebylo to ale takové to typicky české: "Jééé, to je krásný pejsek. Můžu si ho pohladit?". Spíše psa brali jako domácí zvíře, kterému netřeba věnovat přílišnou pozornost. Nikdy jsem ale neměla pocit, že by pes byl na obtíž. Vždyť jsme se s ním v Rumunsku dostali úplně všude.

Po ubytování a hezkém večeru s majiteli u domácí pálenky a povídání o problémech Rumunů a jejich vztahu ke psům, jsme se druhý den vydali na první rumunský výlet. Šli jsme k jeskyni Cetățile Ponorului a kolem vodopádu Cascada Moloch.

Když jsme přijížděli k začátku trasy, měla jsem pocit, že jsem v pohádce. Pohoří Apuseni, které je součástí rumunských Západních Karpat, si musíte zamilovat na první pohled. Civilizací nezničená krajina, všude volně se pasoucí ovce a ten klid. Jak já záviděla několika lidem ve stanu, kteří zde na místě strávili noc. Probudit se do této pohádky musí být neskutečný zážitek.

Svítilo slunce a my se vydali na několikakilometrový okruh. Po prvním kilometru se ale počasí zhoršilo, začalo mírně pršet. Přes husté mraky nad námi jsme se rozhodli jít dál. O chvíli později déšť ustal, aby ho za chvíli vystřídal další. Bylo to jak na houpačce - chvíli hezky, chvíli ošklivo. Vždy ale ten okamžik bez deště byl motivací k tomu, výlet nevzdat. Nešlo se nám ale úplně dobře, hodně to klouzalo a kamenitá cesta nám neumožňovala jít rychleji. Pořád jsme si říkali, zda není lepší to otočit. Jen náš pes se bavil. Nikdy jeho chování nepochopím. Zatímco v Brně musím Šejmi přemlouvat, aby se vůbec uráčila jít za deště ven, zde ji kapky deště vůbec nevadily. Dokonce ani ve chvíli, kdy se z nich stal pořádný slejvák. Bylo jí i jedno, že přes mlhu toho moc nevidí a vždy si vlezla na okraj nejbližší propasti a kochala se. Propasti a skalní útvary, kterých byla trasa plná, ji fascinovaly.

Za celý výlet jsme samozřejmě potkali jen dva blázny, jako jsme my. Dva Slováky, kteří šli okruh obráceně. Ze zvědavosti jsme se jich alespoň zeptali, zda je trasa stále tak obtížně schůdná. Vstup k jeskyni nám za tohoto počasí úplně rozmluvili, protože je obtížný i za sucha a doporučili nám pokračovat po současné cestě. Ujistili nás, že to nejhorší máme téměř za sebou, jen je kousek dál takový "malý komínok", který ale zvládneme v pohodě. Řeknu vám, budu na to spojení ještě dlouho vzpomínat. Ten jejich "malý komínok" byl totiž pořádný komín. Nevím, zda ho šli ještě za sucha, ale za deště to byla docela bojovka.

Komín mezi skalami měl sice jen pár metrů, které bylo možné sejít v pohodě i se psem, ale problém byl, jak se do toho komínu vůbec dostat. Vstupem byl totiž přibližně dva metry vysoký přírodní schod. Kolem něj byla z obou stran skála, lemovaná hladkými kameny. Nedalo se vůbec za nic chytit, snad jen o dva kořeny stromů, které ale nepůsobily dost pevně. Přesto věřím, že za sucha by se to dalo zvládnout v pohodě. Bohužel ne za současné situace. Všude bahno, vše vám klouže a vy se nemáte pořádně čeho chytit. Jste zoufalí a stojíte před jediným rozhodnutím - otočit se, nebo to risknout a nějak to dát. Pokud si vyberete druhou variantu, musíte se pokusit nepřizabít o všudypřítomné kameny.

Přiznávám, že já nejsem úplně nejlepší měřítko toho, zda je trasa obtížná či nikoliv, ale když něco sotva zvládne přítel, můžete si být jisti, že je to vážně náročné. Mohu říct, že jsme se na tom místě zasekli dobrých 15 minut. Jediný, kdo dal sestup v pohodě byl pes, kterého jsme snesli. Ostatní členové výpravy to sice také zvládli, ale byli celý zabahnění a sedření. Ale znáte to: "Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní.".

Po absolvování "komínku" jsme šli doopravdy lepší cestou, ale za stálého deště. Ten přestal přesně ve chvíli, kdy jsme došli autu. V ten okamžik se rozprostřela oblaka a začalo na nás svítit sluníčko. Vůbec nechápu, jak mohlo být najednou tak krásně, ale jak pro nás typické. Během chvíle jsme byli suchý a mohli jsme se ještě kochat místní krajinou. Nejen my, ale také Šejmi, která si něco chvíli povídala s místními psy a snažila se nás táhnout na kopec za ovečkami.

Krásný výlet i s tím deštivým zážitkem, který ovšem ještě nekončil.

Dojeli jsme totiž tankodromem do našeho dočasného domova a ve chvíli, kdy jsme zabouchli dveře, začala šílená bouře. Obloha úplně černá, neskutečný vítr a spustil se strašný slejvák. Z okna jsme nevěřícně pozorovali tu kalamitu, které jsme opravdu jen o vlásek unikli. Tohle zažít na tom výletě, nedopadlo by to asi moc dobře. Bylo to vážně příšerné. Vše létalo vzduchem a já slyšela, jak nám ze střechy spadlo pár tašek. Pozorovala jsem z okna místní krávu, jak tomu nečasu čelila přivázaná ke stromu. Intuitivně se natočila zadkem proti větru a snažila se jen přežít. Chvíli na to přestala jít v celé oblasti elektřina. Jediný, kdo byl v tu chvíli v klidu, byla Šejmi. Ta si skočila na postel a usnula ničím nerušeným psím spánkem.

Unaveného pejska životem jsme nechali odpočívat a sešli do společné kuchyňky udělat si alespoň na plynu čaj. Po nějaké době se objevili majitelé se svíčkami a solárními světly, kteří jsou očividně na tyto situace už zvyklí. A zatímco jsme si povídali, přišli hosté, kteří tohle počasí nezažili jako my za oknem, ale v horách. Byl na ně opravdu hrozný pohled.

Mohu říct, že jsem snad nikdy neviděla nikoho, kdo by byl v takovém šoku. Nějakou dobu trvalo, než o tom vůbec dokázali vyprávět. Prý ten vítr boural střechy jak domečky z karet a převracel auta. Zanechal za sebou naprostou kalamitu.

O tom, jaké škody po sobě příroda zanechala, jsme se přesvědčili již druhý den. Mnoho cest naprosto nesjízdných a člověk měl skoro slzy v očích, když viděl, jakou spoušť po sobě bouře uděla. Vítr o rychlosti až 100 km/h ukončil život osmi lidí a mnoho desítek zranil. Je hrozné, co vše příroda dokáže.

Tím neplánovaně skončilo naše putování po Apusenách a museli jsme se přesunout dál.

PSÍ BLOG
Kniha Život se shiba-inu: http://predprodej.zivotseshibainu.cz/
Náš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: @zivotseshibainu nebo @modernakovi
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCtk6zew9hOR7PPfK7ezr_5A/featured?disable_polymer=1