Život se shiba-inu

Panička si na víkend pozvala na naši chaloupku pro mě zcela cizí lidi. Vůbec nechápu, co jí to napadlo. Navíc se mě ani nezeptala, což již samo o sobě je donebevolající. Myslím, že jí už dlouho dávám jasně najevo, že ta chalupa je moje, ale ona je prostě úplně natvrdlá a nechápe to. Ti divní lidi pořád do ní něco nalévali a ona byla nějaká veselá, což se mi nelíbilo, protože se mi věnovala méně, než obvykle. Moc jsem to nepochopila. Zapíjeli prý nějakého narozeného Filípka. No ale co je mě do nějakého Filipa? A to ani nemluvím o tom, že už ho tento týden zapíjela třikrát. Takže jistě chápete, že jsem byla celý víkend rozhořčená, a když už ti lidi konečně vypadli, tak jsem se paničce chtěla pomstít. Prostě dát jasně najevo, kdo je tady pánem. Chvíli jsem přemýšlela jak, ale nakonec se příležitost naskytla sama. Panička mě totiž vzala ke své tetě na návštěvu. A normálně si myslela, že si tam budu hrát a budu hodná. No, tak to tedy fakt ne. Začala jsem vymýšlet lumpárny, zatímco pani...

Konečně mě panička nechala, abych taky něco napsala. Prý o mně píše blog a čtou ho prý hrozně skvělí lidi. A prý je fakt dobrej. To sice nemohu posoudit, ale jak paničku znám, tak je spíše úplně trhlej. Jsem ale údajně jeho důležitou součástí. Pořád mě fotí a chce, abych byla šíleně virální. Nevím, co to je, ale zní to vážně hrozně. Úplně si dokážu představit, jaké kraviny o mě panička píše, tak teď napíši něco já, abyste věděli, jak je to u nás ve skutečnosti. Mám páníčky ráda, jsou fakt hodní a moc je miluji. Nejvíc se mi na nich ale líbí to, že jsou dobře vycvičitelní. Něco jako BORDER KOLIE. Sice mi to dalo zabrat, ale nakonec pochopili, že by mě měli poslouchat. Venku dělají jen to, co chci já, a mohu si chodit kudy chci. Panička tedy dělá, že jí to vadí a naoko se vzteká, ale já vím, že je šťastná, když jsem šťastná já. Oba páníčci měli období, kdy se mě snažili donutit, abych dělala věci, co jsem dělat nechtěla. Třeba chodit u nohy. "Sorry jako". Co bych asi ...