Přeskočit na hlavní obsah

Zkouška nervů paničky

Panička si na víkend pozvala na naši chaloupku pro mě zcela cizí lidi. Vůbec nechápu, co jí to napadlo. Navíc se mě ani nezeptala, což již samo o sobě je donebevolající. Myslím, že jí už dlouho dávám jasně najevo, že ta chalupa je moje, ale ona je prostě úplně natvrdlá a nechápe to. Ti divní lidi pořád do ní něco nalévali a ona byla nějaká veselá, což se mi nelíbilo, protože se mi věnovala méně, než obvykle. Moc jsem to nepochopila. Zapíjeli prý nějakého narozeného Filípka. No ale co je mě do nějakého Filipa? A to ani nemluvím o tom, že už ho tento týden zapíjela třikrát. Takže jistě chápete, že jsem byla celý víkend rozhořčená, a když už ti lidi konečně vypadli, tak jsem se paničce chtěla pomstít. Prostě dát jasně najevo, kdo je tady pánem.
Chvíli jsem přemýšlela jak, ale nakonec se příležitost naskytla sama. Panička mě totiž vzala ke své tetě na návštěvu. A normálně si myslela, že si tam budu hrát a budu hodná. No, tak to tedy fakt ne. Začala jsem vymýšlet lumpárny, zatímco panička zapíjela už počtvrté Filípka. (Nevím, co je ten Filípek zač, ale musí být fakt hodně důležitej, když se kvůli němu dělají takové dryje). Nenápadně jsem se zdekovala na zahradu, když v tom koukám… díra v plotě. Zřejmě nějaký tesař tu nechal díru a mně otevřel dveře do světa svobody. A ta byla fakt sladká. Největší psina byla, že panička mě naháněla. To jste měli vidět. Ona je teď totiž chromajzník. Nalomila si malíček, a tak kulhá… No to je psina. Fakt si myslela, že mě s tou, do obvazu nabalenou, pařátou chytne? No samozřejmě nechytla. Letěla jsem k lesu, pak zas k ní a pak jsem objevila potok. Vlezla jsem do něj a štrádovala si to proti proudu směr moře. Při tom jsem pila a bořila packy do bahna, aby panička měla větší radost. A určitě měla. Poznám to. Vždy, když má ze mě největší radost, tak celá zrudne a jde jí pára z uší. Teď byla rudá jak Grebeníčkovi spodky a ucházela taky docela obstojně. Vždy mi udělá radost, když panička má radost.
Takže si to štráduji do toho moře, když v tom panička na mě použila ten nejtěžší kalibr. Zařvala „kočička“ a já se mohla zbláznit, abych ji chytila. A tak jsem na chvilku ztratila soudnost a nechala se opět zahnat k tetě do dvora. Hned, jak jsem tam vběhla, tak mi došlo, jaká je ta panička lhářka prolhaná, protože žádná kočička tu samozřejmě nebyla. Takže uznejte, že tohle jsem prostě nemohla nechat jen tak. Proběhla jsem kolem strejdy, kterej dělal, že hlídá plot, ale mě samozřejmě neuhlídal, protože jsem mu znova úplně před očima proklouzla tou samou dírou v plotě. No to byla prdča. Panička z toho byla taky hrozně nadšená. Teď jsem to hodlala vzít na pole. A taky že jo. To bylo tak skvělé. Kdybyste to viděli. Chloupky mi vlály ve větru, honila jsem luční koníky a byla jsem svobodná. Za to panička vypadala, že má zcela jiné pocity, což vůbec nechápu. Ona se prostě neumí radovat z toho, co já. Navíc by měla být ráda, že jsem jí umožnila tu pošramocenou nohu rozhýbat a prodloužila jí rekonvalescenci o měsíc, takže může teď delší dobu ležet a nic nedělat.

Takže jsem si tak lítala po poli, když v tom cítím úžasnou vůni. To si nedokážete představit, jak nádherně to vonělo. Přibližovala jsem se postupně k té vůni a začala se v ní válet a její zdroj jíst. Zdálky jsem slyšela tety zděšený hlas: „Ona tam žere zdechlinu“, ale ten mě nezajímal. Zajímal mě jen tento gurmánský zážitek. Možná, kdyby tu zdechlinu teta taky ochutnala, tak by se tak nedivila.
Zajímalo mě jen jediné, co nejvíce si tento okamžik užít. Kdo nezažil, tak nepochopí, jak nádherně mi bylo. Ještě teď, když vám to vyprávím, se cítím jak v sedmém nebi.
Zkazila mi tento okamžik, až zase ta zlá panička. Normálně mě přestala honit, otočila se a šla pryč. „Jo, tak ignoraci na mě, holčičko, zkoušet nebudeš.“, pomyslela jsem si a běžela směrem k ní. Panička, která se domnívala, že už nade mnou vyhrála, se ale šeredně spletla. Mihla jsem se kolem ní a lítala jsem po vesnici dál. Frnkla jsem nějakému sousedovi na zahradu, a to jsem cítila, že se paničce nelíbilo. Chtěla jsem ji ještě více podráždit, tak jsem si našla díru o velikosti jedné cihly v jeho zdi do dvora a prolezla skrz. Panička doteď nechápe, jak jsem to udělala, ale ona je celkově dost hloupá. Pak mě to ale přestalo bavit a nechala jsem se na zahrádce chytit. Panička, která byla už pomalu zralá na amputaci nohy, mě dvakrát plácla rukou a říkala něco o zmetcích psích. Si myslí, že to její plácnutí, co ani necítím, je pro mě trest a už to znova neudělám? To těžko. Pro jistotu mě pak nechala celý den chodit na stopačce, asi abych se naučila poslouchat, či co. No řeknu vám to narovinu, nezabírá to. Výchovné není ani to následné koupání po tom, co se vždy v něčem vyválím. Doteď nechápu, proč to dělá. Takovej krásnej parfém. Akorát to dnes vedlo k tomu, že na tom mokru, co jsem po něm udělala v kuchyni, uklouzla, a málem si rozbila druhou nohu. Její vina, kdyby mi dala pokoj a nechala mě smrdět, tak by se jí to nestalo.
 Jo a ještě večer, nesmím zapomenout na večer. Večer už panička vychladla a pustila mě bez stopovačky na dvůr. To bylo taky super. Když mě pak volala domu, tak jsem ji samozřejmě ignorovala. Nejsem blbá, abych za ní chodila vždy, když si vzpomene. „Sorry jako.“  Ona si myslí, že to dělám proto, že ji chci zničit, ale já jsem jen měla lepší věci na práci než poslouchat nějakou hysterickou ženskou. Honila jsem na dvoře broučky, světlušky a ropuchy, takže jsem prostě jenom neměla čas. Věděli jste, že ropuchy mají na sobě nějaké halucinogeny. No takže je fakt výzva si je olíznout. Mňam. No a to je vše, co jsem vám chtěla říct. Jsem už z toho psaní docela dost unavená, takže si jdu zchrupnout a čerpat sílu na další psí rošťárny.



Sledovat nás můžete na Facebooku. https://www.facebook.com/zivotseshibainu/?fref=ts

Komentáře

  1. Tak ta je teda neposedná :D
    Mohu se jen zeptat, možná jste už někde zmiňovala, ale odkud máte fenku? Už delší dobu hledáme po různých stanicích a chovatelích, tak každé doporučení pomůže :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Můj pes není liška!

Shiba-inu

Miluji to, co Šejmi každý den vymyslí. Miluji její povahu, to jak je paličatá, dominantní, sladká a nádherná. Každý den děkuji za to, že ji mám. A jsem víc a víc hrdá na to, že je celá moje (naše). Vždy se dmu pýchou, když ji venčím a ona kráčí jako královna. Našlapuje zlehka, s noblesou. Nejen, že rozzáří můj den, ona rozzáří i celé město, kterým procházíme.
Má hrdost snad ani nemůže být větší. Větší nemůže být ani má jistota, že je to ten nejkrásnější pes na celém světě (stejně tak, jako má tuhle jistotu každý majitel psa). Zaručeně. Tento krásný pocit mi může zkazit jen jediné. Typická věta kolemjdoucího: „Ty jo, ta vypadá jako liška“…. A z pocitu hrdosti je pocit marnosti. Někteří trvají na tom, že to určitě liška je. Jedna malá holčička se mě dokonce se strachem v očích ptala, co je to za zvíře a nevěřila tomu, že je to pes. Je to marné, je to marné, je to marné…
No tak, můj pes vážně není liška! Já to musím vědět! Můj děda totiž mnoho let na vesnici lišky choval a já…