Život se shiba-inu

Přiznám se, že jsme trochu skrblíci a odmítáme platit za dálniční známky, když nemusíme. Proto jsme se také po odubytování vydali z Nitry směr Trnava a následně Hodonín. Nelze ale přejet Malé Karpaty, aniž bychom alespoň na chvíli nezastavili. Už kvůli Šejmi, která vždy zastávku na vyvenčení ocení. Většinou si při těchto příležitostech dáváme  okruh někde v přírodě, ale stále u nás doznívala nemoc, a tak jsme zvolili tu nejméně náročnou variantu. Díky tomu mám ale pro vás tip na krátkou zastávku v Malých Karpatech. Když pojedete směr Hodonín, zahněte v obci Jablonica doleva a dostanete se k rozhledně Rozbehy. Ta ale nebyla tím hlavním důvodem, proč jsme si tento výlet vybrali. Důvodem byla zřícenina hradu Korlátko, která se nachází přibližně 600 metrů od rozhledny. Je zajímavé, že celou cestu bylo nádherné počasí, ale když jsme dorazili na místo, začal šíleně foukat vítr. Pes nám málem ulétl na vodítku a my sotva šli. Několik větrných elektráren v blízkosti dokazovalo...

To, že jsem v minulém článku psala, že jsem zarezervovala víkend u Nitry, abych si odpočinula a hlavně nelezla někde po horách, neznamená, že se nás páníček nerozhodl opět někde strhat. Vlastně si uvědomuji, že od doby, co máme psa, to dělá pravidelně.  Pokud tedy chcete být akční, pořiďte si chlupáče. Kam jsme se ale vlastně vypravili? Samozřejmě na nejvyšší místo široko daleko. Na vrch Zobor ležící ve výšce 588 m. No dobře, byl to takový kopeček, který zas tolik zabrat nedal. U Podhájské cesty jsme se vydali po červené. Za  nás je to určitě nejlepší trasa na výstup. Oficiálně by cesta měla trvat necelou hodinu, ale jako vždy jsme ji šli dvojnásobnou dobu. Říkám vám, že buď mají ti Slováci vrtule v zadní části nebo nedokáží správně změřit čas. Nikdy jsme totiž na Slovensku nešli žádnou trasu podle plánovaných předpokladů. Určitě nemělo vliv to, že jsme se na vrchol sápali po doznívající nemoci a že jsme s sebou měli psa, co musí očuchat každý lísteček a prohlédnou...

Nikdy by mě nenapadlo, jak je vydání knihy náročná záležitost. Člověk pořád pracuje, stále něco řeší a najednou si uvědomí, že je posledních pár týdnů za počítačem 18 hodin denně. To, že to není normální, mi došlo až ve chvíli, kdy se mi udělalo vážně zle. To byl přesně ten moment, kdy jsem si řekla, že se buď zhroutím, nebo musím vypnout. Zadívala jsem se na Šejmi, která mi už dlouho dávala najevo, že to s tou prací přeháním a začala jsem hledat nějaký výlet. A kam jet jinam, než na Slovensko. U Nitry jsem objevila krásný penzion Kalvín ve stylu francouzské Provance. Takticky jsem hledala místo, kde nejsou nikde žádné hory, aby neměl páníček příležitost nás zase zničit. Ještě taktičtěji jsem mu neřekla, kam jedeme, aby se nestalo, že najde nějaký padesátikilometrový výlet poblíž. Ne vždy musí být aktivní odpočinek tím nejlepším a já prostě jeden víkend nechtěla lámat žádné rekordy.  Nevím, jak to děláme, ale vždy, když někam jedeme, něco se zkazí. Buď páníček nedostane dovol...