Přeskočit na hlavní obsah

Když jedete se psem přes Malé Karpaty

Přiznám se, že jsme trochu skrblíci a odmítáme platit za dálniční známky, když nemusíme. Proto jsme se také po odubytování vydali z Nitry směr Trnava a následně Hodonín. Nelze ale přejet Malé Karpaty, aniž bychom alespoň na chvíli nezastavili. Už kvůli Šejmi, která vždy zastávku na vyvenčení ocení.

Většinou si při těchto příležitostech dáváme  okruh někde v přírodě, ale stále u nás doznívala nemoc, a tak jsme zvolili tu nejméně náročnou variantu.

Díky tomu mám ale pro vás tip na krátkou zastávku v Malých Karpatech. Když pojedete směr Hodonín, zahněte v obci Jablonica doleva a dostanete se k rozhledně Rozbehy. Ta ale nebyla tím hlavním důvodem, proč jsme si tento výlet vybrali. Důvodem byla zřícenina hradu Korlátko, která se nachází přibližně 600 metrů od rozhledny.

Je zajímavé, že celou cestu bylo nádherné počasí, ale když jsme dorazili na místo, začal šíleně foukat vítr. Pes nám málem ulétl na vodítku a my sotva šli. Několik větrných elektráren v blízkosti dokazovalo, že se zřejmě nejedná o ojedinělý jev.

Hned, jak jsme potkali prvního člověka, museli jsme mu vysvětlovat, co za rasu je náš pes a počkat, než si ho pán vyfotí ze všech stran. Už si pomalu zvykáme, že jsme na každém výletu atrakcí. Šejmi si opět užívala pozornosti a hrála si na strašně důležitou. Fakt bych někdy chtěla zažít výlet, kdy náš pes nehraje komedii.

Zřícenina hradu ze 13. století je docela zachovalá a až neskutečně romanticky zasazena do místní krajiny. Vstupné nikdo nevybíral, a tak ani pes nikomu nevadil. To bylo dobře, protože Šejmi se hned pustila do obdivování hradeb. Vždy se na každém centimetru zastavila a koukala do dáli. Vůbec ji nezajímalo, že mi sotva stojíme na nohách, jak do nás narážel nepříjemný vítr. 

Kupodivu bylo na místě docela dost lidí, ale to nám nebránilo si sednout na nejvyšší místo zříceniny a jen se kochat nádherným výhledem. Možná snad jen ten dojem kazily ty větrné elektrárny, které jsme měli za zády.

Cestou zpět Šejmi nasávala vůni vuřtů opékajících se na ohni, který i přes ten silný vítr plápolal. Jsou věci, které asi nikdy technicky nepochopím. Zatímco já přemýšlela nad tím, proč ten oheň neuhasne, Šejmi se pomalu sbíhaly sliny. Ale mezi námi... také bych si dala. Jak já se těším, až si uděláme letní grilovačku u nás na chalupě. Samozřejmě bez větru.
Snad jen z nějaké vnitřní povinnosti jsme ještě i se Šejmi vylezli na místní rozhlednu, ale ten pohled již nebyl tak krásný jako z nejvyšší části hradeb. A to je vše. Tip na rychlý, ale skvělý výlet. Za nás další fajn zážitek se psem.

PSÍ BLOG
Kniha Život se shiba-inu: http://predprodej.zivotseshibainu.cz/
Náš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: @zivotseshibainu nebo @modernakovi



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Můj pes není liška!

Shiba-inu

Miluji to, co Šejmi každý den vymyslí. Miluji její povahu, to jak je paličatá, dominantní, sladká a nádherná. Každý den děkuji za to, že ji mám. A jsem víc a víc hrdá na to, že je celá moje (naše). Vždy se dmu pýchou, když ji venčím a ona kráčí jako královna. Našlapuje zlehka, s noblesou. Nejen, že rozzáří můj den, ona rozzáří i celé město, kterým procházíme.
Má hrdost snad ani nemůže být větší. Větší nemůže být ani má jistota, že je to ten nejkrásnější pes na celém světě (stejně tak, jako má tuhle jistotu každý majitel psa). Zaručeně. Tento krásný pocit mi může zkazit jen jediné. Typická věta kolemjdoucího: „Ty jo, ta vypadá jako liška“…. A z pocitu hrdosti je pocit marnosti. Někteří trvají na tom, že to určitě liška je. Jedna malá holčička se mě dokonce se strachem v očích ptala, co je to za zvíře a nevěřila tomu, že je to pes. Je to marné, je to marné, je to marné…
No tak, můj pes vážně není liška! Já to musím vědět! Můj děda totiž mnoho let na vesnici lišky choval a já…