Když chcete jet na Slovensko se psem v pátek třináctého

Nikdy by mě nenapadlo, jak je vydání knihy náročná záležitost. Člověk pořád pracuje, stále něco řeší a najednou si uvědomí, že je posledních pár týdnů za počítačem 18 hodin denně.

To, že to není normální, mi došlo až ve chvíli, kdy se mi udělalo vážně zle. To byl přesně ten moment, kdy jsem si řekla, že se buď zhroutím, nebo musím vypnout. Zadívala jsem se na Šejmi, která mi už dlouho dávala najevo, že to s tou prací přeháním a začala jsem hledat nějaký výlet. A kam jet jinam, než na Slovensko.

U Nitry jsem objevila krásný penzion Kalvín ve stylu francouzské Provance. Takticky jsem hledala místo, kde nejsou nikde žádné hory, aby neměl páníček příležitost nás zase zničit. Ještě taktičtěji jsem mu neřekla, kam jedeme, aby se nestalo, že najde nějaký padesátikilometrový výlet poblíž. Ne vždy musí být aktivní odpočinek tím nejlepším a já prostě jeden víkend nechtěla lámat žádné rekordy. 

Nevím, jak to děláme, ale vždy, když někam jedeme, něco se zkazí. Buď páníček nedostane dovolenou nebo nás chytne šílené počasí nebo narazíme na příšerné ubytování. V tomto případě nás zradilo to nejdůležitější - zdraví. Dva dny před odjezdem začal páníček hrozně kašlat, což jsme dávali za vinu alergii. Jenže alergie to očividně nebyla, protože tu bych od něj těžko chytla. V den odjezdu jsem se totiž probudila se šílenou bolestí v krku. Ráno nastal tedy docela chaos. Zvláště, když jsem zjistila, že páníček dokázal za 3 dny nemoci spotřebovat paralen, co bych já měla normálně na rok. Bez něj jsem jet nechtěla, takže jsem ještě rychle letěla do lékárny. Koupila jsem si paralen a nějaké cucavé pastilky na bolest v krku. To bylo vše.

A pak to začalo. Měla jsem totiž za úkol přinést prášky i příteli, které by měly plně korespondovat s jeho nemocí. Začala jsem tedy poctivě popisovat, co vše mu je a snažila jsem se na žádný detail nezapomenout. Lékárnice, která z jeho příznaků vycítila příslib tučných prémií za měsíční obrat, pomalu naházela na pult půlku lékárny. 

Doma mě vítal pes a pochvala od přítele, jak jsem hezky nakoupila. Hned všech šest prášků zapil a liboval si, jak je mu hned lépe. Já mezitím zabalila, protože od doby, co máme psa, balíme až na poslední chvíli. Šejmi je vždy nervózní, když vidí kufry, a tak jsme vyměnili její nervozitu z cesty za moji nervozitu, že něco zapomeneme.

Už, když jsme vjeli na Slovensko, jsem nelitovala ani minutu, že jedeme nemocní. Já ho prostě miluji. I když já obecně miluji ten okamžik, kdy překračujeme hranice a já vidím "cizí" krajinu. Nevím proč, ale vždy to ve mně zanechává krásný pocit.

Do penzionu šla Šejmi jako největší profík. Jsem vážně ráda, že jsme ji dokázali na hotely socializovat, protože ty začátky byly spíše o jejím strachu z neznámého. Hned, jak dorazila na pokoj, celý jí patřil. Vyzkoušela snad každý jeho kousek. Vždy si někam sedla, seděla minutu a přesunula se dál. Jakoby hledala to správné místo na spaní.

Zatímco Šejmi hledala, kde se uvelebit, páníček do sebe šoupnul další nálož léků.

I já jsem byla moc ráda na místě. Miluji tyhle designové malé penziony, ale hlavně jsem cítila úlevu, že mohu na chvíli vypnout a celý víkend nic neřešit. 

Zatímco páníček ještě něco dodělával do práce, já vzala Šejmi a šla jsem s ní na procházku. 

Rastislavice jsou malá obec blízko Nitry. Čisté, klidné a hezky udržované místo, kde na vás z každého centimetru volá jaro. A ty všude kvetoucí narcisy ... Šejmi se tu také líbilo. Klidnou jí nechávali i hysteričtí psi za ploty rodinných domů. Mě by vážně zajímalo, co si v tu chvíli myslí. Vždy se prochází s tím svým ocáskem nahoru, naprosto klidně, jakoby neslyšela, jak se mohou ti psi uštěkat. Štěkají, cení na ní zuby, snaží se prorazit plot, zatímco ona si jde klidně jako egyptská královna.

U některého psa má pocit, že by ho ještě trochu rozdráždila. Stoupne si blíž k plotu a hysterického chlupatého ochránce pozoruje. Ten se samozřejmě může zbláznit ještě víc, ale ona stojí naprosto v klidu a upřeně na něj kouká. Až ji jednou nějaký zblajzne, vůbec se nebudu divit.

Mít psa má spoustu výhod. Často se dostanete do povídání s lidmi, které byste za normálních okolností jen minuli. U jednoho rohového domu jsme potkali úžasnou babičku, která se s námi dala hned do řeči. Paní bylo devadesát let a byla to taková ta babička, kterou byste vydrželi poslouchat roky. Pořád mi říkala, jak mám krásného pejska a do toho mi vyprávěla o svém životě, který rozhodně nebyl lehký. Šejmi jen seděla a trpělivě čekala, protože věděla, že tohle bude na dlouho. Babička byla vážně úžasná. Dokonce tak, že Šejmi jí dovolila pohlazení, a to často nedělá. 

Já to říkám pořád, že cestování není jen o místech. Je o lidech. Ti dělají každou cestu hezčí a tvoří pravý cestovatelský příběh. Za nějakou dobu už nebudu vědět, jak přesně vypadala ta krajina kolem, ale na tuhle paní nikdy nezapomenu, ani na stisk její ruky, když jsme se loučily. Nebýt toho psa, byla bych ochuzena o tento zážitek.

Večer si vzal páníček dva paraleny. Nakapal si něco do očí, nosu, snědl něco na odhleňování, odkašlávání, nekašlání, namazal si nos, rty a šel spát s vidinou, že už mu bude zítra lépe a zničí nás zas na nějakém výletu. A to víte, že se mu to podařilo, ale o tom až příště.

PSÍ BLOG
Kniha Život se shiba-inu: http://predprodej.zivotseshibainu.cz/
Náš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: @zivotseshibainu nebo @modernakovi
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCtk6zew9hOR7PPfK7ezr_5A/featured?disable_polymer=1