Kudy chodím, tudy tvrdím, že Šejmi nemá pud sebezáchovy. Neustálá chůze na hraně, dráždění všeho, co se hýbe, padání z postele a lezení přesně tam, kam nemá.
Někdy ale ani ty nebezpečné situace přitahovat nemusí, ony si najdou ji. Třeba na vrcholu rumunské "cesty světa", ale vezměme to pěkně od začátku.
Po návštěvě Drákulova hradu v údolí řeky Arges u Fagarašských hor jsme se vydali slavnou silnicí Transfagarasan, až na její vrchol, ve výšce 2 042 m. n. m. V Rumunsku byl podzim, který nám vymaloval dokonalý zážitek. Ty barvy podzimních rumunský hor nám úplně vyrážely dech, aby je za chvíli nahradila pohádková sněhová pokrývka. Šejminka sice z bedýnky na zadní sedačce tu krásu neviděla, ale musela vědět, že se něco děje, protože panička každou minutu "áchala". Po spoustě přestávek na focení jsme konečně dorazili na vrchol. Z 12 °C jsme se dostali k nule a z místa bez sněhu jsme vystupovali do alespoň půlmetrových závějí. Když Šejmi vylézala z auta, úplně ji "šiblo". Uviděla poprvé po mnoha měsících sníh a začala totálně bláznit. Lítala sem a tam, tam a sem a čumáčkem vyhazovala do vzduchu sněhové vločky. V ten den byla jediným psem na vrcholu a taky jediným bláznem široko daleko.
Na vrcholu bylo kromě krásných výhledů i pár turistických chat. K jedné jsme si stoupli a kochali se průzračným ledovcovým jezerem Balea, o jehož hladinu se odráželo slunce. Dokonalé. Zážitek mi nekazilo ani to, že nás Šejmi vůbec neposlouchala. Potřebovala hrabat, lítat ve sněhu a hlavně být co nejdál od nás. I když jsem se snažila ji párkrát k nám přitáhnout, trvala na svém a mně se nechtělo ji z její aktivity vyrušovat. Vodítko napnuté na maximum. Všichni jsme stáli u chaty v osmimetrovém rozestupu. V tom najednou strašná rána. Ze střechy se totiž uvolnila velká masa sněhu, která spadla přesně mezi nás a psa. Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal. Mohu říct, že jsme měli vážně neskutečné štěstí a minulo nás to všechny o pár centimetrů. Kdybychom u sebe stáli jen o kousek blíž, asi by to dobře nedopadlo. Nevím jak my, ale pes by tu už určitě mezi námi nebyl. Jak může být někdy fajn, když nás vůbec neposlouchá.
Následně jsme si s přítelem dávali pozor na to, aby na nás už nikde nic nespadlo, jen tomu psovi to bylo úplně "šumák". Šejmi stejně lítala, hrabala, točila se a skákala, jakoby se nic nestalo.
Na konci výletu jsme se pro uklidnění odměnili tím nejúžasnějším domácím sýrem a šunkou na světě, který prodávali u jednoho ze tří stánků, jež byly na vrcholu. Dostala i Šejmi a tentokrát to nebyla výšková prémie, ale prémie za to, že žije.
Tak to byl náš další stresující zážitek se psem na cestách. Ale znáte to... zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní 😉
PSÍ BLOG
Náš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: @zivotseshibainu
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCtk6zew9hOR7PPfK7ezr_5A/featured?disable_polymer=1
PSÍ BLOG
Náš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: @zivotseshibainu
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCtk6zew9hOR7PPfK7ezr_5A/featured?disable_polymer=1
Komentáře
Okomentovat