Přeskočit na hlavní obsah

Jak náš pes málem nepřežil vrchol Transfagarasan

Kudy chodím, tudy tvrdím, že Šejmi nemá pud sebezáchovy. Neustálá chůze na hraně, dráždění všeho, co se hýbe, padání z postele a lezení přesně tam, kam nemá.

Někdy ale ani ty nebezpečné situace přitahovat nemusí, ony si najdou ji. Třeba na vrcholu rumunské "cesty světa", ale vezměme to pěkně od začátku.

Po návštěvě Drákulova hradu v údolí řeky Arges u Fagarašských hor jsme se vydali slavnou silnicí Transfagarasan, až na její vrchol, ve výšce 2 042 m. n. m. V Rumunsku byl podzim, který nám vymaloval dokonalý zážitek. Ty barvy podzimních rumunský hor nám úplně vyrážely dech, aby je za chvíli nahradila pohádková sněhová pokrývka. Šejminka sice z bedýnky na zadní sedačce tu krásu neviděla, ale musela vědět, že se něco děje, protože panička každou minutu "áchala". Po spoustě přestávek na focení jsme konečně dorazili na vrchol. Z 12 °C jsme se dostali k nule a z místa bez sněhu jsme vystupovali do alespoň půlmetrových závějí. Když Šejmi vylézala z auta, úplně ji "šiblo". Uviděla poprvé po mnoha měsících sníh a začala totálně bláznit. Lítala sem a tam, tam a sem a čumáčkem vyhazovala do vzduchu sněhové vločky. V ten den byla jediným psem na vrcholu a taky jediným bláznem široko daleko. 


Na vrcholu bylo kromě krásných výhledů i pár turistických chat. K jedné jsme si stoupli a kochali se průzračným ledovcovým jezerem Balea, o jehož hladinu se odráželo slunce. Dokonalé. Zážitek mi nekazilo ani to, že nás Šejmi vůbec neposlouchala. Potřebovala hrabat, lítat ve sněhu a hlavně být co nejdál od nás. I když jsem se snažila ji párkrát k nám přitáhnout, trvala na svém a mně se nechtělo ji z její aktivity vyrušovat. Vodítko napnuté na maximum. Všichni jsme stáli u chaty v osmimetrovém rozestupu. V tom najednou strašná rána. Ze střechy se totiž uvolnila velká masa sněhu, která spadla přesně mezi nás a psa. Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal. Mohu říct, že jsme měli vážně neskutečné štěstí a minulo nás to všechny o pár centimetrů. Kdybychom u sebe stáli jen o kousek blíž, asi by to dobře nedopadlo. Nevím jak my, ale pes by tu už určitě mezi námi nebyl. Jak může být někdy fajn, když nás vůbec neposlouchá.

Následně jsme si s přítelem dávali pozor na to, aby na nás už nikde nic nespadlo, jen tomu psovi to bylo úplně "šumák". Šejmi stejně lítala, hrabala, točila se a skákala, jakoby se nic nestalo. 

Na konci výletu jsme se pro uklidnění odměnili tím nejúžasnějším domácím sýrem a šunkou na světě, který prodávali u jednoho ze tří stánků, jež byly na vrcholu. Dostala i Šejmi a tentokrát to nebyla výšková prémie, ale prémie za to, že žije.

Tak to byl náš další stresující zážitek se psem na cestách. Ale znáte to... zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je intenzivní 😉

PSÍ BLOG
Náš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: @zivotseshibainu
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCtk6zew9hOR7PPfK7ezr_5A/featured?disable_polymer=1



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

20 základních pravidel výcviku pozitivní motivací

V tomto článku se budu věnovat základům pozitivní motivace. Tedy všemu, co byste měli znát, než se dáte do tohoto typu výcviku.


Pozitivní motivace vychází z toho, že odměna tvoří chování, zatímco trest chování zastavuje. Trestem tedy nikdy nevytvoříte chování u psa!Při výcviku se používají pamlsky několika hodnot. Doporučuje se při učení nového cviku používat pamlsky nejvyššího řádu, a pro opakování již pamlsky nižšího řádu.Psovi se slovem označuje začátek a konec výcviku. Například: "CVIČÍME" a po skončení: "KONEC CVIČENÍ, VOLNO". Odměňováno je žádoucí chování. Nežádoucímu chování se předchází.Odměňují se jednotlivé kroky. Například je naším cílem dostat psa na bedýnku. Upřeně koukáme na bedýnku a odměňujeme vše, co vede psa k dosáhnutí tohoto cíle. Tedy napřed samotný jeho pohled na bedýnku, očuchání, položení packy apod.Po odměně následuje restart. Pes položí packu na bedýnku, odměníte i tento mezikrok a následně hodíte další pamlsek do dálky a řeknete: "Hl…

Zkouška nervů paničky

Panička si na víkend pozvala na naši chaloupku pro mě zcela cizí lidi. Vůbec nechápu, co jí to napadlo. Navíc se mě ani nezeptala, což již samo o sobě je donebevolající. Myslím, že jí už dlouho dávám jasně najevo, že ta chalupa je moje, ale ona je prostě úplně natvrdlá a nechápe to. Ti divní lidi pořád do ní něco nalévali a ona byla nějaká veselá, což se mi nelíbilo, protože se mi věnovala méně, než obvykle. Moc jsem to nepochopila. Zapíjeli prý nějakého narozeného Filípka. No ale co je mě do nějakého Filipa? A to ani nemluvím o tom, že už ho tento týden zapíjela třikrát. Takže jistě chápete, že jsem byla celý víkend rozhořčená, a když už ti lidi konečně vypadli, tak jsem se paničce chtěla pomstít. Prostě dát jasně najevo, kdo je tady pánem. Chvíli jsem přemýšlela jak, ale nakonec se příležitost naskytla sama. Panička mě totiž vzala ke své tetě na návštěvu. A normálně si myslela, že si tam budu hrát a budu hodná. No, tak to tedy fakt ne. Začala jsem vymýšlet lumpárny, zatímco panička…

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…