Přeskočit na hlavní obsah

Údolí bílého potoka. Okruh, na který nikdy nechoďte se psem.

30 min od Brna, 20,7 km, 6 hodin a 16 minut chůze, tak to je trasa, na kterou jsme se vydali tento víkend. Podle plánovače tras (https://mapy.cz/s/1bws1) se mělo jednat jen o 16 km okruh, ale opět jsme to nezvládli podle plánu. 

Začátek výletu byl suprový. Začali jsme ve vesnici Radoškov a pokračovali po žluté a zelené směr Šmelcovna. Pár kiláků jsem se radovala, jak budu mít další tip na výlet pro pejskaře na Brněnsku. Počasí nám vyšlo, Šejminka mohla být od začátku bez vodítka a byli jsme v krásné
přírodě. Prostě takový fajn den na výlet se psem. 

Od vesnice s názvem „Lesní hluboké“ až do cedule s názvem Přírodní park Údolí Bílého potoka, jsme museli mít ale psa na vodítku, protože jsme byli relativně blízko dálnice. Její zvuk trochu ničil atmosféru, ale pořád to byl ještě fajn výlet.

Pak se najednou vše začalo komplikovat. Napřed jsme narazili na lidi na koních, což Šejminka nedokázala rozdýchat a jezdci se báli, že jim koně splašíme. Dopadlo to tak, že asi kilometr se za námi pomalu sunuli, za neustálého otáčení a chroptění našeho psa. Následně jsme došli na Šmelcovnu, kde jsme si chtěli dát jídlo v hostinci U Čadíků. A zde začal kámen úrazu celého našeho výletu. Původně jsme totiž chtěli jít okruh obráceně, ale jen kvůli tomu, abychom nedošli k hostinci moc brzo a najedli se až téměř na konci výletu, jsme trasu otočili. Kdybychom se drželi původního plánu, mohlo být vše v pořádku… Ale o tom až později… 

3 hodiny odpoledne, naše poslední jídlo byla snídaně, žádné jídlo s sebou a v restauraci nápis: „Zákaz vstupu se psem.“. 

Jelikož mě nikdy cedule nezastaví, snažila jsem se to s číšníkem nějak vyřešit. Vysvětlila jsem mu, že náš pes je čistotný a že tam žádný bordel dělat nebude, ale bohužel bez úspěchu. Když si vzpomenu, že ve vyhlášené kavárně Savoy na Malé straně psi být mohou a v hostinci u Čadíků, kde lišky dávají dobrou noc, pes nesmí… 

Jíst venku na stojáka jsme odmítli a tak jsme se hladoví vydali dál. Mírně jsme si zašli k Maršovskému vodopádu, který jsme bohužel nenašli. Podle fotek na internetu to mělo být nádherné místo, ale prostě tam ten vodopád nebyl. (což je zajímavé, protože většinou, když jsem hladová a žíznivá, vidím vodopády všude :) Procházíme lesem, kde se najednou objevuje asi 30 myslivců. Ti si samozřejmě neodpustí narážky na to, že máme lišku (Můj pes není liška!!!). Úplně z nich srší touha dnes někoho zastřelit. Psa tedy musíme dát na vodítko a zrychlujeme tempo, aby nás nějaký náruživý lovec nepicnul. Myslivci jsou bohužel rozprostřeni po celém lese. 

15 km v nohách a narážíme na první velkou překážku. Vodní tok, který lze přejít pouze po kládě. Chvíli řešíme, že se budeme muset vrátit, protože to Šejminka prostě nedá, ale ona nás překvapila tím, že to dala. (video s důkazem najdete zde). Přemýšlím, zda to opravdu pro ni byla taková brnkačka nebo se jen bála, že narazí opět na koně, myslivce nebo že bude muset jít těch 15 km zpět. Po překonání této překážky procházíme bahnitým úsekem, až narazíme na překážku číslo dvě. Opět vodní tok, ale tentokrát nejde přebrodit. Bokem sice najdeme opět kládu, ale již jen na nohy, nedá se tedy o nic chytnout rukama. Navíc vypadá dost ztrouchnivěle. Teoreticky by se ještě přejít dala, i když Šejminka vypadá, že to prostě nedá, prakticky bychom ale na druhém břehu byli ve skále a fakt vypadalo nebezpečně se kolem té skály dostat na cestu. 

Smutně jsme se koukli na turistickou značku na druhém břehu. Je kolem šesté večer, začíná se pomalu stmívat. Návrat lesem 16 km zpět, cesta vpřed nemožná. Co teď? Já i Šejminka propíchneme pohledem Viktora, že to zase nevychytal (jako kdybychom měli podobné zážitky jednou za 10 let, ale my vlastně nepamatujeme výlet, který proběhl hladce. Vždyť i na letiště dobíháme 20 min před odletem a to jsme ještě ani neměli zaplacené letenky). Těžký to život s flegmatikem :) 

Viktor koukne do GPS, pak na mě, pak zas do GPS a rozhodne, že vyškrábeme ten kopec vedle nás a nahoře se uvidí, zda tam bude nějaká cesta. A tak jsme se se Šejminkou škrabali nahoru kopcem, co měl snad pravý úhel. To, že je to s námi vážné, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem se celý kopec hrabala nahoru opřená o nějaký velký klacek a Šejminka mi ho nechtěla ukrást. Vždyť ani nemáme trekingové hole, protože by nám je chtěla odnést a teď si klacku ani nevšimla. Jo, je to s námi zlé, pomyslím si a škrabu se dál. Sem tam slyším v dálce náruživé myslivce a jde se mi fakt dobře s představou, že nás nějakej hyperaktivní odpráskne. Navíc jděte, když nevíte, zda na vrcholu nebude nějaký sráz či skála.

Jak jsem vylezla na vrchol vím naprosto přesně, popoháněla mě nenávist k Viktorovi. Nahoře ležely klády stromů, svalila jsem se na ně a Šejminka kupodivu na mě. To bylo normálně poprvé, co jsem měla pocit, že ten pes se mnou soucítí. Položila mi na jednu nohu pacičky, na druhou čumáček a stejně jako já se odmítala hnout. Kouknu na přítele a povídám: "Kdybys mě teď požádal o ruku, řekla bych zaručeně NE.". Myslím, že v tu chvíli trochu litoval, že to neudělal a měl by ode mne nadobro klid :) 

Na vrcholu byla cesta, sice bez turistické značky, ale alespoň cesta, po které jsme se vydali směrem k vesnici. Zmobilizovala jsem všechny síly, protože ta představa, že v lese zkejsnu přes noc, nebyla moc příjemná. A Šejminka? Zatímco celou cestu lítala všude možně nebo šla vedle páníčka, teď se dva kilometry ode mne ani nehnula. Je fakt neskutečné, jak ten pes pozná slabý článek výpravy. Na druhou stranu si myslím, že v tu chvíli Viktora TAKY nenáviděla. Vše bylo relativně fajn, než Viktor zavelel, že musíme z toho kopce teď dolů, že tam teoreticky bude další cesta. Kouknu na něj, zda se nezbláznil. Vždyť to je technicky nemožné z toho slézt.... Nakonec jsem sebrala veškeré síly a sklouzla z kopce dolů. Doslova. Všude hlína, na ní listy, docela slušně to klouzalo. Byla jsem celá sedřená, od krve, ale ta představa, že bychom byli za tmy v lese.... Už takhle bylo sotva vidět. Dole mě začala hrozně bolet kolena, ale i přes bolest jsem šla. Šejminka pořád u mne. Fakt mě překvapila. Nakonec jsme ještě přebrodili dva menší potoky a už za tmy se vydali cestou vedoucí přímo do vesnice. Takže to nakonec dobře dopadlo.
A víte co? Pořád lepší než dřepět doma. Protože zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Každopádně pokud by někoho napadl stejně blbej nápad, tak si ten okruh dejte obráceně. Přece jen vrátit se po 5 km není takový problém jako po 16. Výlet nám dal hrozně moc. Kromě rýmy a chrapotu i zjištění, že šiba je empatická. V životě jsem neměla větší pocit, že se mnou soucítí, než ten den. Takže to vlastně stálo za to. 


Nezapomeňte nás sledovat na Facebooku. https://www.facebook.com/zivotseshibainu/?fref=ts



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Strach psů z petard a co s tím

Silvestr je pro nás spojen s pořádáním oslav a veselím, bohužel ale také s petardami a ohňostroji. Zatímco nás tyto oslavy většinou nechávají klidnými, pro psy jsou velmi stresujícím obdobím. Jsou psi, kteří jsou doslova paničtí a bohužel se najdou i případy, kdy jejich strach skončí tragicky.



Proč se psi bojí petard? Hlavní důvody, proč se psi bojí petard, jsou dva. Prvním je samotný zvuk rachejtlí. Psi mají totiž