
Začátek výletu byl suprový. Začali jsme ve vesnici Radoškov
a pokračovali po žluté a zelené směr Šmelcovna. Pár kiláků jsem se radovala,
jak budu mít další tip na výlet pro pejskaře na Brněnsku. Počasí nám vyšlo,
Šejminka mohla být od začátku bez vodítka a byli jsme v krásné
přírodě. Prostě takový fajn den na výlet se psem.
přírodě. Prostě takový fajn den na výlet se psem.

Pak se najednou
vše začalo komplikovat. Napřed jsme narazili na lidi na koních, což Šejminka
nedokázala rozdýchat a jezdci se báli, že jim koně splašíme. Dopadlo to tak, že
asi kilometr se za námi pomalu sunuli, za neustálého otáčení a chroptění našeho
psa. Následně jsme došli na Šmelcovnu, kde jsme si chtěli dát jídlo v hostinci
U Čadíků. A zde začal kámen úrazu celého našeho výletu. Původně jsme totiž chtěli
jít okruh obráceně, ale jen kvůli tomu, abychom nedošli k hostinci moc
brzo a najedli se až téměř na konci výletu, jsme trasu otočili. Kdybychom
se drželi původního plánu, mohlo být vše v pořádku… Ale o tom až později…

Jelikož mě nikdy cedule nezastaví, snažila jsem se to s číšníkem nějak vyřešit. Vysvětlila jsem mu, že náš pes je čistotný a
že tam žádný bordel dělat nebude, ale bohužel bez úspěchu. Když si vzpomenu, že
ve vyhlášené kavárně Savoy na Malé straně psi být mohou a v hostinci u
Čadíků, kde lišky dávají dobrou noc, pes nesmí…
Jíst
venku na stojáka jsme odmítli a tak jsme se hladoví vydali dál. Mírně jsme si
zašli k Maršovskému vodopádu, který jsme bohužel nenašli. Podle fotek na internetu to mělo být nádherné místo, ale prostě tam ten vodopád nebyl. (což je zajímavé, protože většinou, když jsem hladová a žíznivá, vidím vodopády všude :) Procházíme lesem, kde se najednou objevuje asi 30 myslivců. Ti si samozřejmě neodpustí narážky na to, že máme lišku (Můj pes není liška!!!). Úplně z nich srší touha dnes někoho zastřelit. Psa tedy musíme dát na vodítko a zrychlujeme tempo, aby nás nějaký náruživý lovec nepicnul. Myslivci jsou bohužel rozprostřeni po celém lese.
15 km v nohách a narážíme na první velkou překážku. Vodní tok, který lze přejít pouze po kládě. Chvíli řešíme, že se budeme muset vrátit, protože to Šejminka prostě nedá, ale ona nás překvapila tím, že to dala. (video s důkazem najdete zde). Přemýšlím, zda to opravdu pro ni byla taková brnkačka nebo se jen bála, že narazí opět na koně, myslivce nebo že bude muset jít těch 15 km zpět. Po překonání této překážky procházíme bahnitým úsekem, až narazíme na překážku číslo dvě. Opět vodní tok, ale tentokrát nejde přebrodit. Bokem sice najdeme opět kládu, ale již jen na nohy, nedá se tedy o nic chytnout rukama. Navíc vypadá dost ztrouchnivěle. Teoreticky by se ještě přejít dala, i když Šejminka vypadá, že to prostě nedá, prakticky bychom ale na druhém břehu byli ve skále a fakt vypadalo nebezpečně se kolem té skály dostat na cestu.
Smutně jsme se koukli na turistickou značku na druhém břehu. Je kolem šesté večer, začíná se pomalu stmívat. Návrat lesem 16 km zpět, cesta vpřed nemožná. Co teď? Já i Šejminka propíchneme pohledem Viktora, že to zase nevychytal (jako kdybychom měli podobné zážitky jednou za 10 let, ale my vlastně nepamatujeme výlet, který proběhl hladce. Vždyť i na letiště dobíháme 20 min před odletem a to jsme ještě ani neměli zaplacené letenky). Těžký to život s flegmatikem :)

Jak jsem vylezla na vrchol vím naprosto přesně, popoháněla mě nenávist k Viktorovi. Nahoře ležely klády stromů, svalila jsem se na ně a Šejminka kupodivu na mě. To bylo normálně poprvé, co jsem měla pocit, že ten pes se mnou soucítí. Položila mi na jednu nohu pacičky, na druhou čumáček a stejně jako já se odmítala hnout. Kouknu na přítele a povídám: "Kdybys mě teď požádal o ruku, řekla bych zaručeně NE.". Myslím, že v tu chvíli trochu litoval, že to neudělal a měl by ode mne nadobro klid :)

A víte co? Pořád lepší než dřepět doma. Protože zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Každopádně pokud by někoho napadl stejně blbej nápad, tak si ten okruh dejte obráceně. Přece jen vrátit se po 5 km není takový problém jako po 16. Výlet nám dal hrozně moc. Kromě rýmy a chrapotu i zjištění, že šiba je empatická. V životě jsem neměla větší pocit, že se mnou soucítí, než ten den. Takže to vlastně stálo za to.
Nezapomeňte nás sledovat na Facebooku. https://www.facebook.com/zivotseshibainu/?fref=ts
Komentáře
Okomentovat