Údolí bílého potoka. Okruh, na který nikdy nechoďte se psem.

30 min od Brna, 20,7 km, 6 hodin a 16 minut chůze, tak to je trasa, na kterou jsme se vydali tento víkend. Podle plánovače tras (https://mapy.cz/s/1bws1) se mělo jednat jen o 16 km okruh, ale opět jsme to nezvládli podle plánu. 

Začátek výletu byl suprový. Začali jsme ve vesnici Radoškov a pokračovali po žluté a zelené směr Šmelcovna. Pár kiláků jsem se radovala, jak budu mít další tip na výlet pro pejskaře na Brněnsku. Počasí nám vyšlo, Šejminka mohla být od začátku bez vodítka a byli jsme v krásné
přírodě. Prostě takový fajn den na výlet se psem. 

Od vesnice s názvem „Lesní hluboké“ až do cedule s názvem Přírodní park Údolí Bílého potoka, jsme museli mít ale psa na vodítku, protože jsme byli relativně blízko dálnice. Její zvuk trochu ničil atmosféru, ale pořád to byl ještě fajn výlet.

Pak se najednou vše začalo komplikovat. Napřed jsme narazili na lidi na koních, což Šejminka nedokázala rozdýchat a jezdci se báli, že jim koně splašíme. Dopadlo to tak, že asi kilometr se za námi pomalu sunuli, za neustálého otáčení a chroptění našeho psa. Následně jsme došli na Šmelcovnu, kde jsme si chtěli dát jídlo v hostinci U Čadíků. A zde začal kámen úrazu celého našeho výletu. Původně jsme totiž chtěli jít okruh obráceně, ale jen kvůli tomu, abychom nedošli k hostinci moc brzo a najedli se až téměř na konci výletu, jsme trasu otočili. Kdybychom se drželi původního plánu, mohlo být vše v pořádku… Ale o tom až později… 

3 hodiny odpoledne, naše poslední jídlo byla snídaně, žádné jídlo s sebou a v restauraci nápis: „Zákaz vstupu se psem.“. 

Jelikož mě nikdy cedule nezastaví, snažila jsem se to s číšníkem nějak vyřešit. Vysvětlila jsem mu, že náš pes je čistotný a že tam žádný bordel dělat nebude, ale bohužel bez úspěchu. Když si vzpomenu, že ve vyhlášené kavárně Savoy na Malé straně psi být mohou a v hostinci u Čadíků, kde lišky dávají dobrou noc, pes nesmí… 

Jíst venku na stojáka jsme odmítli a tak jsme se hladoví vydali dál. Mírně jsme si zašli k Maršovskému vodopádu, který jsme bohužel nenašli. Podle fotek na internetu to mělo být nádherné místo, ale prostě tam ten vodopád nebyl. (což je zajímavé, protože většinou, když jsem hladová a žíznivá, vidím vodopády všude :) Procházíme lesem, kde se najednou objevuje asi 30 myslivců. Ti si samozřejmě neodpustí narážky na to, že máme lišku (Můj pes není liška!!!). Úplně z nich srší touha dnes někoho zastřelit. Psa tedy musíme dát na vodítko a zrychlujeme tempo, aby nás nějaký náruživý lovec nepicnul. Myslivci jsou bohužel rozprostřeni po celém lese. 

15 km v nohách a narážíme na první velkou překážku. Vodní tok, který lze přejít pouze po kládě. Chvíli řešíme, že se budeme muset vrátit, protože to Šejminka prostě nedá, ale ona nás překvapila tím, že to dala. (video s důkazem najdete zde). Přemýšlím, zda to opravdu pro ni byla taková brnkačka nebo se jen bála, že narazí opět na koně, myslivce nebo že bude muset jít těch 15 km zpět. Po překonání této překážky procházíme bahnitým úsekem, až narazíme na překážku číslo dvě. Opět vodní tok, ale tentokrát nejde přebrodit. Bokem sice najdeme opět kládu, ale již jen na nohy, nedá se tedy o nic chytnout rukama. Navíc vypadá dost ztrouchnivěle. Teoreticky by se ještě přejít dala, i když Šejminka vypadá, že to prostě nedá, prakticky bychom ale na druhém břehu byli ve skále a fakt vypadalo nebezpečně se kolem té skály dostat na cestu. 

Smutně jsme se koukli na turistickou značku na druhém břehu. Je kolem šesté večer, začíná se pomalu stmívat. Návrat lesem 16 km zpět, cesta vpřed nemožná. Co teď? Já i Šejminka propíchneme pohledem Viktora, že to zase nevychytal (jako kdybychom měli podobné zážitky jednou za 10 let, ale my vlastně nepamatujeme výlet, který proběhl hladce. Vždyť i na letiště dobíháme 20 min před odletem a to jsme ještě ani neměli zaplacené letenky). Těžký to život s flegmatikem :) 

Viktor koukne do GPS, pak na mě, pak zas do GPS a rozhodne, že vyškrábeme ten kopec vedle nás a nahoře se uvidí, zda tam bude nějaká cesta. A tak jsme se se Šejminkou škrabali nahoru kopcem, co měl snad pravý úhel. To, že je to s námi vážné, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem se celý kopec hrabala nahoru opřená o nějaký velký klacek a Šejminka mi ho nechtěla ukrást. Vždyť ani nemáme trekingové hole, protože by nám je chtěla odnést a teď si klacku ani nevšimla. Jo, je to s námi zlé, pomyslím si a škrabu se dál. Sem tam slyším v dálce náruživé myslivce a jde se mi fakt dobře s představou, že nás nějakej hyperaktivní odpráskne. Navíc jděte, když nevíte, zda na vrcholu nebude nějaký sráz či skála.

Jak jsem vylezla na vrchol vím naprosto přesně, popoháněla mě nenávist k Viktorovi. Nahoře ležely klády stromů, svalila jsem se na ně a Šejminka kupodivu na mě. To bylo normálně poprvé, co jsem měla pocit, že ten pes se mnou soucítí. Položila mi na jednu nohu pacičky, na druhou čumáček a stejně jako já se odmítala hnout. Kouknu na přítele a povídám: "Kdybys mě teď požádal o ruku, řekla bych zaručeně NE.". Myslím, že v tu chvíli trochu litoval, že to neudělal a měl by ode mne nadobro klid :) 

Na vrcholu byla cesta, sice bez turistické značky, ale alespoň cesta, po které jsme se vydali směrem k vesnici. Zmobilizovala jsem všechny síly, protože ta představa, že v lese zkejsnu přes noc, nebyla moc příjemná. A Šejminka? Zatímco celou cestu lítala všude možně nebo šla vedle páníčka, teď se dva kilometry ode mne ani nehnula. Je fakt neskutečné, jak ten pes pozná slabý článek výpravy. Na druhou stranu si myslím, že v tu chvíli Viktora TAKY nenáviděla. Vše bylo relativně fajn, než Viktor zavelel, že musíme z toho kopce teď dolů, že tam teoreticky bude další cesta. Kouknu na něj, zda se nezbláznil. Vždyť to je technicky nemožné z toho slézt.... Nakonec jsem sebrala veškeré síly a sklouzla z kopce dolů. Doslova. Všude hlína, na ní listy, docela slušně to klouzalo. Byla jsem celá sedřená, od krve, ale ta představa, že bychom byli za tmy v lese.... Už takhle bylo sotva vidět. Dole mě začala hrozně bolet kolena, ale i přes bolest jsem šla. Šejminka pořád u mne. Fakt mě překvapila. Nakonec jsme ještě přebrodili dva menší potoky a už za tmy se vydali cestou vedoucí přímo do vesnice. Takže to nakonec dobře dopadlo.

A víte co? Pořád lepší než dřepět doma. Protože zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Každopádně pokud by někoho napadl stejně blbej nápad, tak si ten okruh dejte obráceně. Přece jen vrátit se po 5 km není takový problém jako po 16. Výlet nám dal hrozně moc. Kromě rýmy a chrapotu i zjištění, že šiba je empatická. V životě jsem neměla větší pocit, že se mnou soucítí, než ten den. Takže to vlastně stálo za to. 

Nezapomeňte nás sledovat na Facebooku. https://www.facebook.com/zivotseshibainu/?fref=ts