Přeskočit na hlavní obsah

Psí dobrodružství v Seven Rila Lakes

Když jsme plánovali naši cestu po Evropě, těšila jsem se hlavně na jeden jediný výlet - sedm jezer v pohoří Rila. Stačí se jen podívat na fotky na Googlu a je to přesně to místo, které chcete navštívit.

Jen nevím, jak se to vždy v životě stane, že to, na co se těšíte nejvíc, je pak největší propadák. Rozhodně ale za to nemůže těch sedm jezer.

Pomalu stoupáme autem do hor a teplota vzduchu neustále klesá. Z dvanácti stupňů se dostáváme k nule. Už když vylézáme z auta na parkovišti, vím určitě, že zmrzneme. Jako vždy nepřipraveni. Naše žití okamžikem a řešení problémů až když nastanou, se opět ukázalo jako "ne vždy vhodné". Alespoň teď na tomto místě. Navrstvíme tedy na sebe maximum oblečení a vydáváme se vstříc Seven Rila Lakes dobrodružství.

Ještě na parkovišti nás odchytává pán s teréňákem, že nás nahoru vyveze, protože nefunguje lanovka. Nevím proč, ale vyhodnotili jsme to jako pokus o zblbnutí turistů a vydělání na nich - tedy jako lež. Lež to samozřejmě nebyla, což jsme si za pár minut ověřili. Pokazil se totiž přístroj na vydávání lístků, a tak jsme museli čekat, až se opraví. Ono to ale bylo jedno, protože náš pes by určitě nevlezl do auta, ve kterém je plno cizích lidí.

Hodinu jsme mrzli, než se lanovka rozjela. Za jiných okolností by to čekání bylo v klidu, i za daných teplotních podmínek, ale přece jen jsem byla trochu nervózní, protože Šejmi čekala poprvé cesta lanovkou bez kabiny. Kdyby jenom Šejmi, ale také paničku. Fakt tohle nemám ráda a teď přesvědčit toho psa, že je vše v klidu, když se sama bojím, je vážně na Oskara za herecký výkon. Sedáme na lanovku (za psa se nic neplatí) a jedeme. Šejmi na kšírech majících dva úchyty na vodítko, tedy dvojnásobné jištění. Situaci pes zvládal docela v pohodě a začátek i panička. Horší bylo, že stále pod námi jezdila auta, která vyvážela nahoru turisty. To Šejmi docela dost rozrušovalo a neustále se nahýbala, aby jí něco neuniklo. Kdybychom ji nedrželi, klidně by na ta auta skočila. To, že neumí lítat, ji přece nezastaví.

Vzduch se stále více ochlazoval, neviděli jsme přes mlhu na krok. Páníčci zmrzlí a pes sebevrah. My jsme fakt tým - tým snů. Cesta byla vážně nekonečná. Podle mne tak 20 minut, ale chápejte, že to nejsem schopna objektivně zhodnotit. Když jsme z lanovky seskočili, jakoby mi do nohou někdo bodal milión malých jehliček.

Horší než zima byla všudypřítomná mlha. Mlha, jež by se dala krájet, odradila velkou část turistů, kteří se sebrali a jeli zpět. My se vydali opačnou cestou než většina přítomných, kteří pokračovali ve výletu. Nějak jsem si už zvykla, že chodíme vždy jinou trasou než všichni ostatní. Páníček je na nemasové trasy expert. Ono ale když máte psa, je to ta nejlepší varianta. Počasí nám prostě nepřálo. Zima, mokro, mlha a v dálce úplně černá obloha. Šejmi ale spokojená. Rozhlížela se po okolí a byla ráda, že konečně není vedro.

Šli jsme docela dost mokrým terénem, takže jsme od začátku výletu měli totálně prolité boty. Pořád nás ale popoháněla ta touha, vidět to místo, kvůli kterému jsme přijeli. Nakonec jsme viděli ze Seven Rila Lakes pouze jedno jezero, ale i tak jsme rádi, že jsme to nevzdali hned na začátku a dostali se alespoň k němu. Začalo pomalu pršet a obloha byla čím dál černější. Jelikož jsme dolu neměli jet lanovkou, ale jít pěšky, otočili jsme se a šli zpět. Někdy by měla být bezpečnost přednější než pokořování nějakých hranic.

Cesta hrozně klouzala. V jeden okamžik jsem zakopla a chvíli se kutálela dolů. Ležela jsem na zemi a bála jsem se vstát. Nikde nikdo a já si myslela, že jsem si udělala výron. Naštěstí ne.  Odnesli to než kalhoty, a abych neměla málo zásob, tak jsem si na sebe nabalila další množství vody a bahna.

Byli jsme celí mokří, špinaví, promrzlí, ale vlastně i šťastní. Zážitek vážně nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. A cokoliv, co unaví našeho psa, je vlastně úžasné.


PSÍ BLOG
Náš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: @zivotseshibainu nebo @modernakovi
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCtk6zew9hOR7PPfK7ezr_5A/featured?disable_polymer=1




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Můj pes není liška!

Shiba-inu

Miluji to, co Šejmi každý den vymyslí. Miluji její povahu, to jak je paličatá, dominantní, sladká a nádherná. Každý den děkuji za to, že ji mám. A jsem víc a víc hrdá na to, že je celá moje (naše). Vždy se dmu pýchou, když ji venčím a ona kráčí jako královna. Našlapuje zlehka, s noblesou. Nejen, že rozzáří můj den, ona rozzáří i celé město, kterým procházíme.
Má hrdost snad ani nemůže být větší. Větší nemůže být ani má jistota, že je to ten nejkrásnější pes na celém světě (stejně tak, jako má tuhle jistotu každý majitel psa). Zaručeně. Tento krásný pocit mi může zkazit jen jediné. Typická věta kolemjdoucího: „Ty jo, ta vypadá jako liška“…. A z pocitu hrdosti je pocit marnosti. Někteří trvají na tom, že to určitě liška je. Jedna malá holčička se mě dokonce se strachem v očích ptala, co je to za zvíře a nevěřila tomu, že je to pes. Je to marné, je to marné, je to marné…
No tak, můj pes vážně není liška! Já to musím vědět! Můj děda totiž mnoho let na vesnici lišky choval a já…