Někdy můžete mít sebelepší plán, ale stejně vám ho něco zhatí. Většinou je to počasí, ale občas je oním zádrhelem dostupnost místa a když jedete se psem, problém může být ještě větší.Trasa kolem bulharského kaňonu Emen začíná přibližně půl kilometru za stejnojmennou vesnicí. Jedeme štěrkovou cestou, na jejímž konci nás čeká místo, kde je vstup do jeskyně a začátek trasy. Je říjen a nikde nikdo. Jakmile zaparkujeme, přidává se k nám místní kočka, což Šejmi vítá jejím typickým polovrčícím "nadšením". Na místě je také altán, v jehož blízkosti je voda, kde se pes může napít. Když tedy zapomenete vzít vodu pro psa s sebou, nemusíte mít strach, že bude bez vody.
Kočka nás brzy opouští, protože nemá zapotřebí chodit na nějaký výlet a ještě s nějakým neustále vrčícím psem. Vylézáme docela strmou cestou nad kaňon a hned se nám odhalí překrásné výhledy. V dálce z vesnice slyšíme štěkot psů, ale jinak naprostý klid. Jen krajina, my a pes. Skály lemující řeku po celou dobu vzbuzují respekt, ale také ukazují, jak mocná je příroda.Jdeme podél kaňonu a Šejmi je pořád něčím zaměstnána. Chytá nějaký hmyz, hlodavce a každou chvíli má tendenci chodit na okraj kaňonu. Její nulový pud sebezáchovy mě neustále fascinuje, ale moc dobře mi nedělá. "Ta jednou někam slítne.", pomyslím si.
Procházíme lesem a potkáváme menší "vodopádek", kde se opět pes může napít. Po chvíli se nám opět ukáže kaňon, vidíme již dřevěné lávky spojující obě strany. Hned je mi jasné, že tohle nebude úplně sranda, ale strašně moc se chci dostat na druhou stranu a vidět vodopád. Docela obtížné je najít cestu k těm lávkám, je tam několik přístupů a každý se nám zdá dost nebezpečný. Vyhodnotíme to tak, že prostě jednu cestu riskneme, ale samotný přístup k lávkám je šílený. Dřevěné žebříky, které k nim vedou, jsou ztrouchnivělé, sem tam jim chybí příčka a přístup je hrozně zarostlý. Přítel s obtížemi po jednom takovém slézá, aby narazil na další dlouhý, na kterém jsou ty příčky pouze tři. Teoreticky by se to slézt dalo, ale cesta nahoru by byla obtížná.
Koukneme ještě na lávky, které sami o sobě nevypadají moc bezpečně a rozhodneme se naši snahu vzdát, protože zvládnout tohle vše ještě se psem, kdy každý špatný krok může skončit neštěstím, už za to riziko opravdu nestojí. Ještě si lehnu na břicho, pomalu se přisunu na okraj kaňonu a snažím se alespoň takhle vidět vodopád, ale neúspěšně. Nikde ani noha, jen my a jedno, podle mne i zpětně, správné rozhodnutí. Pomalu se vracíme zpět, ale nejsme smutní, protože ten výlet za to stál i tak. Věřím, že je mnoho cestovatelů, kteří by to zvládli a věřím, že se najde i nějaký cvok, co by to dal se psem, ale za mne je to riziko moc vysoké.
Alespoň si ještě uděláme malý piknik na vrcholu kaňonu a máme pocit, že nám patří celý svět. Slunce na nás svítí, je říjen, jsme v Bulharsku a je nám krásně.
Když pak dorazíme k autu, koukneme ještě do jeskyně, která je pro nás tím jediným zklamáním. Sedáme do auta a najednou si uvědomíme, že nám na kapotě spí, do kubíčka schoulená, kočka. Je zlatá. Položím jí na zem Šejminky pamlsky, seskočí k nim a je vděčná. Sedneme do auta a odjíždíme, ale já ji ještě z dálky pozoruji. Toho malého kočičího hlídače kaňonu. A já vím, že je tam stále. Sedí tam a čeká na další turisty, kteří budou chtít vidět ten nádherný kaňon Emen.
PSÍ BLOGNáš Facebook: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/
Náš Instagram: https://www.instagram.com/zivotseshibainu/
YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCtk6zew9hOR7PPfK7ezr_5A/featured?disable_polymer=1
Komentáře
Okomentovat