Přeskočit na hlavní obsah

Co asi cítí pes z množírny

Je mi krásně, mám úžasné páníčky a můj život je báječný. Panička mě neustále hladí, chodí se mnou na výlety a já nemohu být šťastnější. Minulý týden jsem oslavila dva roky a páníčci pro mě udělali krásnou oslavu. Měla jsem dort, dostala spoustu dárků a hlavně spoustu lásky. A pak páníčci jednou odjeli a už se nevrátili. Čekám na ně a jsou pryč. Puká mi srdce. Utíkám, hledám je. Kde jsou? Padám únavou a probírám se až v kleci. Všude samí psi, někteří kňučí a někteří již ani nemají sílu vydat ze sebe hlásku. Jsem zmatená, nechápu, co se děje. Kde jsem se tu vzala? Proč jsem v kleci? Rozhlížím se kolem a zrychluje se mi tep. Panikařím, šílím. Jak je tohle možné? Jsem v kleci. Má klec ani není na zemi, ale je na další kleci, kde se klepe strachy malý jorkšír. Nade mnou další klec. Je jich tu tolik.
Kde to proboha sem?

Chce se mi na záchod, ale nikde tu nevidím žádnou trávu. Už to nevydržím. Chci své páníčky. Co mám dělat? Snažím se na to nemyslet, ale už to nevydržím. Pomalu mi stéká moč po pacičkách, jorkšírkovi do klece. Promiň, zakňučím, abych mu dala najevo, že opravdu nerada, ale jemu to nevadí. On je na to totiž zvyklý. Už měsíc je v dolní kleci. Pomalu si zvykám i já. Den za dnem. Týden za týdnem. A měsíc za měsícem. Pomalu zmizelo vše krásné z mého původního života. Už jsem jen tělo, co musí v tomhle žít. Piji jen špinavou vodu a jím páchnoucí zbytky něčeho, co dřív bylo lidské jídlo. Zlá ženská, která k nám občas chodí, nám vždy klackem mlátí do klecí, aby dala najevo, že ona je tu pánem. Ale už ani ji nevnímám. Snažím se uzavřít do svého světa a nemyslet na to, kde jsem. Usínám v naději, že se probudím a bude líp, ale není. Každé ráno se probouzím na tom samém místě. V té samé továrně na utrpení psů.


Před měsícem jsem porodila štěňata. Alespoň malý kousek štěstí, v tomhle černém světě, ale dnes mi je berou. Jdou pryč a já vím, že už je nikdy neuvidím. Stejně jako ta, která jsem porodila nedávno. Už ani nevím, kdy to bylo, protože čas pro mě přestal existovat. Už nemůžu, vše mě bolí. Duše i tělo. Jsem strhaná a chci umřít. Věřím, že když umřu, tak se shledám se svými původními páníčky a zas mi bude líp. Kdy tohle utrpení skončí a proč ho nikdo nezastaví? Kde jsou ti všichni hodní lidé, které jsem vídala a proč mi ani jeden z nich nepomůže? A kdo mi bere má štěňátka a proč? 

Komentáře

  1. Lidé by si měli uvědomit jednu věc před pořízením pejska a to že když už se rozhodnou pro určité plemeno tak by mělo být s pp a nebo z utulku pokud je jim to jedno.Každopádně množírny nepodporovat a vidět prostředí ve kterém štěnátko žilo než si ho přineseme domu.Tím že zachráníme jednoho pejska životy ostatních se nezmění, budou stále v kleci ve strašných podmínkách ba naopak zvýší se nabídka a my tupě myslíme že jsme udělali dobrý skutek a zachránili němou tvář se smutnými oči přitom jsme jen podpořili množírny na kterých lidi vydělávají ,je to nehumánní a jako nad druh by jsme se neměli chovat myslíme si že nám patří svět ale omyl příroda nám to vše vrátí zpět

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Shiba-inu bez PP od množitelů29. září 2018 6:52

      Jaký naddruh? To jako člověk? Haha, to ani ve snu. Všechny zvířátka jsou něčím užitečné, jenom člověk se chová hůř než mor a množírny jsou toho jen jedním z důkazů.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Můj pes není liška!

Shiba-inu

Miluji to, co Šejmi každý den vymyslí. Miluji její povahu, to jak je paličatá, dominantní, sladká a nádherná. Každý den děkuji za to, že ji mám. A jsem víc a víc hrdá na to, že je celá moje (naše). Vždy se dmu pýchou, když ji venčím a ona kráčí jako královna. Našlapuje zlehka, s noblesou. Nejen, že rozzáří můj den, ona rozzáří i celé město, kterým procházíme.
Má hrdost snad ani nemůže být větší. Větší nemůže být ani má jistota, že je to ten nejkrásnější pes na celém světě (stejně tak, jako má tuhle jistotu každý majitel psa). Zaručeně. Tento krásný pocit mi může zkazit jen jediné. Typická věta kolemjdoucího: „Ty jo, ta vypadá jako liška“…. A z pocitu hrdosti je pocit marnosti. Někteří trvají na tom, že to určitě liška je. Jedna malá holčička se mě dokonce se strachem v očích ptala, co je to za zvíře a nevěřila tomu, že je to pes. Je to marné, je to marné, je to marné…
No tak, můj pes vážně není liška! Já to musím vědět! Můj děda totiž mnoho let na vesnici lišky choval a já…