Co asi cítí pes z množírny

Je mi krásně, mám úžasné páníčky a můj život je báječný. Panička mě neustále hladí, chodí se mnou na výlety a já nemohu být šťastnější. Minulý týden jsem oslavila dva roky a páníčci pro mě udělali krásnou oslavu. Měla jsem dort, dostala spoustu dárků a hlavně spoustu lásky. A pak páníčci jednou odjeli a už se nevrátili. Čekám na ně a jsou pryč. Puká mi srdce. Utíkám, hledám je. Kde jsou? Padám únavou a probírám se až v kleci. Všude samí psi, někteří kňučí a někteří již ani nemají sílu vydat ze sebe hlásku. Jsem zmatená, nechápu, co se děje. Kde jsem se tu vzala? Proč jsem v kleci? Rozhlížím se kolem a zrychluje se mi tep. Panikařím, šílím. Jak je tohle možné? Jsem v kleci. Má klec ani není na zemi, ale je na další kleci, kde se klepe strachy malý jorkšír. Nade mnou další klec. Je jich tu tolik.

Kde to proboha sem?

Chce se mi na záchod, ale nikde tu nevidím žádnou trávu. Už to nevydržím. Chci své páníčky. Co mám dělat? Snažím se na to nemyslet, ale už to nevydržím. Pomalu mi stéká moč po pacičkách, jorkšírkovi do klece. Promiň, zakňučím, abych mu dala najevo, že opravdu nerada, ale jemu to nevadí. On je na to totiž zvyklý. Už měsíc je v dolní kleci. Pomalu si zvykám i já. Den za dnem. Týden za týdnem. A měsíc za měsícem. Pomalu zmizelo vše krásné z mého původního života. Už jsem jen tělo, co musí v tomhle žít. Piji jen špinavou vodu a jím páchnoucí zbytky něčeho, co dřív bylo lidské jídlo. Zlá ženská, která k nám občas chodí, nám vždy klackem mlátí do klecí, aby dala najevo, že ona je tu pánem. Ale už ani ji nevnímám. Snažím se uzavřít do svého světa a nemyslet na to, kde jsem. Usínám v naději, že se probudím a bude líp, ale není. Každé ráno se probouzím na tom samém místě. V té samé továrně na utrpení psů.

Před měsícem jsem porodila štěňata. Alespoň malý kousek štěstí, v tomhle černém světě, ale dnes mi je berou. Jdou pryč a já vím, že už je nikdy neuvidím. Stejně jako ta, která jsem porodila nedávno. Už ani nevím, kdy to bylo, protože čas pro mě přestal existovat. Už nemůžu, vše mě bolí. Duše i tělo. Jsem strhaná a chci umřít. Věřím, že když umřu, tak se shledám se svými původními páníčky a zas mi bude líp. Kdy tohle utrpení skončí a proč ho nikdo nezastaví? Kde jsou ti všichni hodní lidé, které jsem vídala a proč mi ani jeden z nich nepomůže? A kdo mi bere má štěňátka a proč?