Oslava - zdechlina, skleróza a pokus o zavraždění paničky 😄

Neviňátko, s. r. o.

To byl zase den. Jeden z těch dnů, kdy šibu musíte milovat i nenávidět zároveň. Již podruhé v jednom měsíci jsme se vydali do Přírodní rezervace Údolí Oslavy a Chvojnice. Důvod byl jasný: je zde mnoho míst na prozkoumání, a to místo nás úplně učarovalo. Zatím máme prozkoumaný pouze levý břeh Oslavy. První naše cesta byla nenáročným terénem od obce Skřipina (trasa prvního výletu), ale z tohoto výletu moc fotek nemáme, protože jsme ho šli s několika měsíční neteří a soustředili jsme se hlavně na ni :) První trasu jsme zakončili u zříceniny hradu Lamberk, ze které je nádherný výhled do okolí.

Zato druhá trasa, ta byla zážitkově jako na houpačce. Začali jsme ji pod Velkým polem, pár metrů za železničním přejezdem a skončili ji u kančího žlíbku, u Studánky u Toma Kečupa - no, neptejte se mě, kdo ty názvy vymýšlí (trasa druhého výletu).

Celý zážitek začal hned na začátku výletu, kdy jsem se přítele po 50 minutách jízdy autem zeptala, zda vzal Šejmince kšíry. Zakroutil hlavou a následně se mě PODLE zeptal, zda jsem já vzala vodítko a obojek. Ups. Zjistili jsme, že nemáme ani jedno. S jiným psem by to nebyla nepřekonatelná překážka, ale přece jen šiba na volno je vždy nevyzpytatelná. Měli jsme na výběr: vrátit se nebo jít se šibou "navostro". Zvolili jsme druhou variantu.

Byli jsme tak 100 metrů od silnice se železničním přejezdem, ale Šejmince jsme věřili, že bude poslouchat. A skutečně na začátku výletu opět anděl největší. Poslouchala na slovo a užívala si maximální svobody. Trochu jsme znervózněli, když jsme před areálem Letního dětského tábora Jiskra objevili nápis: Pozor střelba... Nechápavě jsme se s přítelem na sebe podívali. U dětského tábora střelba?

To byl poslední náznak civilizace a od této chvíle jsme šli už pouze krásnou přírodou kolem levého břehu Oslavy. Šejmi sbírala jako vždy klacky a běhala s nimi za námi. To probíhá tak, že nás zezadu, v šílené rychlosti, tím klackem přetáhne, protože se nám nikdy nedokáže pořádně vyhnout.

Najednou cítím šílenou bolest v levém lýtku. Nechápu, co se děje, ale za chvíli je mi to jasné. Šejmi kolem mě totiž proběhla s klackem, co byl na konci rozvětvený do dvou pichlavých větví. Na krev naštěstí nedošlo, ale zvládla mi tím klackem roztrhnout kalhoty. Celou cestu tak za mnou vlála látková skoba mých nových kalhot. Ale Šejmi byla šťastná.

O chvíli později nás dohnala skupina 18 cyklistů, kteří nechápavě kroutili hlavou, kam je to vedoucí výpravy táhne. Jelikož byla trasa naprosto pro kola nevhodná, každý držel své kolo a snažil se kolem nás složitě obejít spadlý strom. Šejmi, proslulá tím, že nikdy neštěká, spustila desetiminutový štěkací hysterák. Není se čemu divit, narušili její osobní prostor (celý levý břeh Oslavy). No a chytněte ji, když nemá vodítko ani obojek ...

Dále probíhal výlet v poklidném duchu, vše bylo krásné, romantické, dokonalé. Moc hezké místo a fajn výlet. Ale aby to tak bylo pořád, nesměli bychom s sebou mít šibu. U břehu řeky totiž objevila zdechlinu srnky a začala se v ní válet. Vůbec jsme ji od té zdechliny nemohli odehnat, a tak jsme dělali, že odcházíme, aby šla za námi.

Skutečně to zafungovalo. Za chvíli se k nám přidala hromádka obalená nepopsatelným pachem, která se každou chvíli šrábala o zem, jak jí to svědilo. Chtělo se nám zvracet. Ale nejhorší na tom bylo, že zrovna nyní chtěla chodit u našich nohou. Celou cestu lítala všude možně, ale teď se rozhodla, že půjde s námi, abychom si ten pach víc užili. Snažili jsme se tu situaci odlehčit humorem. Vznikla tak spousta historek, co s ní. Spousta nepublikovatelných historek. Nakonec se jako nejvhodnější řešení jevilo psa vrátit pro nepřekonatelný pachový odpor a dojít si k chovatelce pro nový, voňavý vrh :D

Dokonce jsme byli i tak podlí, že jsme jí házeli klacky do vody, aby se trochu umyla, i s tím rizikem, že nám jí možná odnese proud. Byla ale chytřejší a počkala, až jí proud ten klacek přisune až ke břehu. Prostě šiba. (Jak si to jednou pořídíte, tak se už toho nemůžete zbavit :)

V půlce výletu jsme si s páníčkem chtěli sednout na velký kámen a posvačit. Šejmi samozřejmě chtěla taky, a tak vyskočila za námi. Oba dva jsme se automaticky zvedli a rozhodli se, že jíst ve stoje taky není špatný nápad. Stoupli jsme si tak, abychom co nejméně cítili ten pach a smutně koukali na ten super kámen, na kterém by se tak hezky sedělo a koukalo na hladinu Oslavy. Celý kámen již patřil jen Šejmince. Nechtělo se nám jíst. Nechtělo se nám žít :D

Díra v plotě:)

Cestou zpět nás začal nahánět nějaký labrador, ale ani ten moc nevypadal, že by se k té naší voňavé frajerce chtěl moc přibližovat, tak nás spíše děsil svojí nepředvídatelností. Před areálem letního tábora jsme zažili další šok, když Šejmi objevila díru v plotě a frnkla na soukromý pozemek. Já jí normálně roztrhnu, pomyslela jsem si v duchu. Naštěstí se tak bála, že jí utečeme, že za 2 minuty byla u nás zpět. Těsně před autem jsem našla velký klacek a zaměstnávala její pozornost, aby vlezla přímo do bedýnky a nevlítla někam pod auto. Sedli jsme do auta a 50 minut jeli s tím neuvěřitelným smradem domu. Ještě teď, když si na to vzpomenu, ten pach cítím.

No ale super výlet, super zážitek. A znáte to... ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, HLAVNĚ, ŽE JE INTENZIVNÍ. A ten smrad intenzivní opravdu byl :D

Další naše příběhy můžete sledovat na Facebooku: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/?fref=ts