Přeskočit na hlavní obsah

Oslava - zdechlina, skleróza a pokus o zavraždění paničky 😄

Neviňátko, s. r. o.
To byl zase den. Jeden z těch dnů, kdy šibu musíte milovat i nenávidět zároveň. Již podruhé v jednom měsíci jsme se vydali do Přírodní rezervace Údolí Oslavy a Chvojnice. Důvod byl jasný: je zde mnoho míst na prozkoumání, a to místo nás úplně učarovalo. Zatím máme prozkoumaný pouze levý břeh Oslavy. První naše cesta byla nenáročným terénem od obce Skřipina (trasa prvního výletu), ale z tohoto výletu moc fotek nemáme, protože jsme ho šli s několika měsíční neteří a soustředili jsme se hlavně na ni :) První trasu jsme zakončili u zříceniny hradu Lamberk, ze které je nádherný výhled do okolí.

Zato druhá trasa, ta byla zážitkově jako na houpačce. Začali jsme ji pod Velkým polem, pár metrů za železničním přejezdem a skončili ji u kančího žlíbku, u Studánky u Toma Kečupa - no, neptejte se mě, kdo ty názvy vymýšlí (trasa druhého výletu).

Celý zážitek začal hned na začátku výletu, kdy jsem se přítele po 50 minutách jízdy autem zeptala, zda vzal Šejmince kšíry. Zakroutil hlavou a následně se mě PODLE zeptal, zda jsem já vzala vodítko a obojek. Ups. Zjistili jsme, že nemáme ani jedno. S jiným psem by to nebyla nepřekonatelná překážka, ale přece jen šiba na volno je vždy nevyzpytatelná. Měli jsme na výběr: vrátit se nebo jít se šibou "navostro". Zvolili jsme druhou variantu.

Byli jsme tak 100 metrů od silnice se železničním přejezdem, ale Šejmince jsme věřili, že bude poslouchat. A skutečně na začátku výletu opět anděl největší. Poslouchala na slovo a užívala si maximální svobody. Trochu jsme znervózněli, když jsme před areálem Letního dětského tábora Jiskra objevili nápis: Pozor střelba... Nechápavě jsme se s přítelem na sebe podívali. U dětského tábora střelba?

To byl poslední náznak civilizace a od této chvíle jsme šli už pouze krásnou přírodou kolem levého břehu Oslavy. Šejmi sbírala jako vždy klacky a běhala s nimi za námi. To probíhá tak, že nás zezadu, v šílené rychlosti, tím klackem přetáhne, protože se nám nikdy nedokáže pořádně vyhnout.

Najednou cítím šílenou bolest v levém lýtku. Nechápu, co se děje, ale za chvíli je mi to jasné. Šejmi kolem mě totiž proběhla s klackem, co byl na konci rozvětvený do dvou pichlavých větví. Na krev naštěstí nedošlo, ale zvládla mi tím klackem roztrhnout kalhoty. Celou cestu tak za mnou vlála látková skoba mých nových kalhot. Ale Šejmi byla šťastná.

O chvíli později nás dohnala skupina 18 cyklistů, kteří nechápavě kroutili hlavou, kam je to vedoucí výpravy táhne. Jelikož byla trasa naprosto pro kola nevhodná, každý držel své kolo a snažil se kolem nás složitě obejít spadlý strom. Šejmi, proslulá tím, že nikdy neštěká, spustila desetiminutový štěkací hysterák. Není se čemu divit, narušili její osobní prostor (celý levý břeh Oslavy). No a chytněte ji, když nemá vodítko ani obojek ...

Dále probíhal výlet v poklidném duchu, vše bylo krásné, romantické, dokonalé. Moc hezké místo a fajn výlet. Ale aby to tak bylo pořád, nesměli bychom s sebou mít šibu. U břehu řeky totiž objevila zdechlinu srnky a začala se v ní válet. Vůbec jsme ji od té zdechliny nemohli odehnat, a tak jsme dělali, že odcházíme, aby šla za námi.

Skutečně to zafungovalo. Za chvíli se k nám přidala hromádka obalená nepopsatelným pachem, která se každou chvíli šrábala o zem, jak jí to svědilo. Chtělo se nám zvracet. Ale nejhorší na tom bylo, že zrovna nyní chtěla chodit u našich nohou. Celou cestu lítala všude možně, ale teď se rozhodla, že půjde s námi, abychom si ten pach víc užili. Snažili jsme se tu situaci odlehčit humorem. Vznikla tak spousta historek, co s ní. Spousta nepublikovatelných historek. Nakonec se jako nejvhodnější řešení jevilo psa vrátit pro nepřekonatelný pachový odpor a dojít si k chovatelce pro nový, voňavý vrh :D

Dokonce jsme byli i tak podlí, že jsme jí házeli klacky do vody, aby se trochu umyla, i s tím rizikem, že nám jí možná odnese proud. Byla ale chytřejší a počkala, až jí proud ten klacek přisune až ke břehu. Prostě šiba. (Jak si to jednou pořídíte, tak se už toho nemůžete zbavit :)

V půlce výletu jsme si s páníčkem chtěli sednout na velký kámen a posvačit. Šejmi samozřejmě chtěla taky, a tak vyskočila za námi. Oba dva jsme se automaticky zvedli a rozhodli se, že jíst ve stoje taky není špatný nápad. Stoupli jsme si tak, abychom co nejméně cítili ten pach a smutně koukali na ten super kámen, na kterém by se tak hezky sedělo a koukalo na hladinu Oslavy. Celý kámen již patřil jen Šejmince. Nechtělo se nám jíst. Nechtělo se nám žít :D

Díra v plotě:)
Cestou zpět nás začal nahánět nějaký labrador, ale ani ten moc nevypadal, že by se k té naší voňavé frajerce chtěl moc přibližovat, tak nás spíše děsil svojí nepředvídatelností. Před areálem letního tábora jsme zažili další šok, když Šejmi objevila díru v plotě a frnkla na soukromý pozemek. Já jí normálně roztrhnu, pomyslela jsem si v duchu. Naštěstí se tak bála, že jí utečeme, že za 2 minuty byla u nás zpět. Těsně před autem jsem našla velký klacek a zaměstnávala její pozornost, aby vlezla přímo do bedýnky a nevlítla někam pod auto. Sedli jsme do auta a 50 minut jeli s tím neuvěřitelným smradem domu. Ještě teď, když si na to vzpomenu, ten pach cítím.

No ale super výlet, super zážitek. A znáte to... ZÁŽITEK NEMUSÍ BÝT POZITIVNÍ, HLAVNĚ, ŽE JE INTENZIVNÍ. A ten smrad intenzivní opravdu byl :D

Další naše příběhy můžete sledovat na Facebooku: https://www.facebook.com/zivotseshibainu/?fref=ts



Komentáře

  1. to poznam :) naša škorica sa vyváľala na Poľane v kravskom lajne, takom hnedo-zelenom. 3 dni (aj napriek umývaniu) trvalo kým stratila specnaz kamufláž... o pachu radšej nehovorím... ale spokojnosť veliká, niet nad hrdý výraz zeleno-hnedej šiby :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Strach psů z petard a co s tím

Silvestr je pro nás spojen s pořádáním oslav a veselím, bohužel ale také s petardami a ohňostroji. Zatímco nás tyto oslavy většinou nechávají klidnými, pro psy jsou velmi stresujícím obdobím. Jsou psi, kteří jsou doslova paničtí a bohužel se najdou i případy, kdy jejich strach skončí tragicky.



Proč se psi bojí petard? Hlavní důvody, proč se psi bojí petard, jsou dva. Prvním je samotný zvuk rachejtlí. Psi mají totiž