Opustit v noci teplou postel, když máte doma psa, nikdy nemůže
dopadnout dobře. S 95 % pravděpodobností, v tom lepším případě, o
postel přijdete. Horší jsou ale situace, kdy nevíte, že v té posteli pes
je. A takovýchto historek mám spoustu. To jsou třeba takhle dvě hodiny ráno a
já jdu na záchod. Šoupu nohama po podlaze, abych Šejminku nezašlápla, což již
samo o sobě je komická situace. Snažím se očima zaostřit, kde pes je… Áááá, je
ve svém pelíšku, konečně ho vidím a jsem klidná. Ale znáte to, rozsvítíte, pak
znovu zhasnete a vaše oči již nevidí vůbec nic. Opět se ploužím přísuny do
postele, ale zaostřování moc nefunguje. Přece jen mám ale pocit, že vidím velký
hrbol v psím pelíšku. A jsem klidná. Sedám do postele a najednou
vykřiknu, protože pode mnou je něco velkého a chlupatého
(ta věta opravdu jinak napsat nelze :) Mám infarkt, přítel opět vzbuzen, celý barák opět nespí a šiba se jen naštvaně přemístí o 10 cm blíž k mému polštáři. Ty vary, málem jsem zabila šibu. Jediné její štěstí bylo, že už nejsem nejmladší a sotva se hýbu, takže jsem do té postele neskočila tak, jak bych určitě před třicítkou udělala :)
(ta věta opravdu jinak napsat nelze :) Mám infarkt, přítel opět vzbuzen, celý barák opět nespí a šiba se jen naštvaně přemístí o 10 cm blíž k mému polštáři. Ty vary, málem jsem zabila šibu. Jediné její štěstí bylo, že už nejsem nejmladší a sotva se hýbu, takže jsem do té postele neskočila tak, jak bych určitě před třicítkou udělala :)
No jo, ale sednutí na šibu není nic proti tomu, když ji v noci
nakopnete. To jdu zas dnes v noci na záchod (možná bych měla přestat pít
na noc :) a opět se snažím pohybovat tak, abych nezašlápla psa. Když už jsem u dveří,
myslím si, že je to nejhorší za mnou a udělám velký krok. No jo, ale šiba
ležela u prahu dveří a já jí normálně regulárně nakopla. Celá jsem se
zapotácela, ztratila jsem balanc a měla co dělat, abych to vybrala a nepraštila
se o skříň. Zase všichni vzhůru (přítel je již smířený s tím, že se s námi
nikdy nevyspí), já panická, že jsem šibě ublížila. Rozsvítím a Šejminka na mě
rozhořčeně kouká. Pak se sebere a skočí k páníčkovi do postele, aby si šla
na mě postěžovat. Ten jí v tom, jak hrozně moc zlá panička jsem, ještě
ujistí. Dalších 5 minut poslouchám, jak mluví směrem k psovi a povídá: „Panička
tě nakopla, viď?“, „Moc zlá panička.“, ... To, že jsem se málem přizabila, je
oběma úplně šumák. No a teď je ráno a já každou chvíli slyším věty typu:„Pozor
na paničku, aby tě zase nenakopla.“. Jsem zvědavá, jak dlouho se v této příhodě budou oba vyžívat.
Už nikdy nepůjdu v noci na záchod :)
Nezapomeňte, že nejvtipnější zážitky najdete na našem Facebooku: https://www.facebook.com/zivotseshibainu
Nezapomeňte, že nejvtipnější zážitky najdete na našem Facebooku: https://www.facebook.com/zivotseshibainu
Taky jsem se naučila doma chodit šouravým krokem, dokonce i ve dne, protože zvláště první týdny se Woofi pořád cpal pod nohy.Lehce přišláplou tlapku jsem si pěkně vyžrala, prchal přede mnou v panice, abych ho náhodou neušlapala. A fáze "můj pes mi nikdy do postele nepoleze" trvala asi hodinu, teď už taky rekognoskuji terén před ulehnutím :-)
OdpovědětVymazat