Chytali jsme zajíce

Ráno jako každé jiné. Ničím výjimečné. Přesto dokonalé, díky tomu zvířátku jménem ŠIBA. Netrpělivě vyčkávám u dveří, až se Šejminka uráčí jít na procházku. Během pěti minut si párkrát hlasitě povzdechnu nad paličatostí našeho psa. Šibu to nechává klidnou. Šejmi ještě pár minut dělá drahoty, ale nakonec její zvědavost jít ven převládne a nechává si dát vodítko. 

Na schodech potkáváme uklízečku. Neznámého vetřelce šiba vyštěká a pak opatrně, s výrazem: „dej si na mě pozor“, schází po schodech. Dole jí musím vysvětlit, že se jde tímto vchodem a ne tím, co chce ona. Nechápe. Divně se na mě podívá, ale pak si řekne: „No, tak jako co, v tomhle jí vyhovím“. Venku chci jít doprava, ona doleva. Tentokrát jsem to já, kdo ustoupuje. „A vida.“, řekne si Šiba. „Už ji mám zase v hrsti.“

Procházka je následně klasická, ploužíme se pomalu, demonstrativně očucháváme, co se dá. Já jen tiše a klidně stojím a čekám, až budu moct jít dál. Ještě, že nemám hodinky. Také na co, když se šibou  se vždy zastaví čas. 

Najednou zrada. Kolem nás proběhne zajíc. V městě, mezi baráky, ZAJÍC. Šiba okamžitě přepíná do modulu LOVEC. Je jí jedno, že je na vodítku a ještě víc je jí fuk, že ho na druhém konci držím já. Honí zajíce a při tom se škrtí na vodítku. Stojí na zadních a prosí, aby mohla zajíce honit. Může se zbláznit. Má v hlavě jen jednu myšlenku: „chytit zajíce“ a nic jiného jí nezajímá. Už nevím, co s ní. Nechci ji uškrtit a tak se postupně snažím šibu zklidnit. Marně. Pomalu posunuji vodítko, dostávám se k ní. Snažím se ji vzít do náruče. Šiba se vzpouzí. Hází s sebou na všechny strany. Je v naprostém transu. Poponáším ji co nejdál od místa, kde zajíc nechal pachovou stopu. Mluvím k ní potichu, snažím se ji zklidnit. Obejmu ji, hladím, ale ona chce za zajícem. Celou věčnost mi trvá, než ji zklidním. Už klidné stvoření pokládám na zem. Jdeme dál, Šejmi rychle běží na trávu, kde se vykaká. Koukne na mě, že má hotovo a ať už jí dám konečně pokoj. "Vždyť tohle si přece, paničko, ode mne chtěla." A začne znova. Tahá vodítko směrem, kde byl dřív zajíc, který je teď už nejspíš na druhém konci města. Škrtí se, je jí to jedno. Zajíce prostě chytne. Znovu ji beru do náruče, spolu s pytlíkem na exkrementy. Nikde kolem žádný koš. Vzpouzející se šiba, pytlík, klíče. Nevím, co držet dřív. Říkám si: „Má někdo doma takového ptáka?“ Vlastně mě už to ani nepřekvapuje. Mám totiž šibu, paličatou šibu. 

Cestou potkávám jednu moc sympatickou paní, která směrem k šibě povídá: „To se někdo má, když ho panička nosí.“. Nevydržím to a líčím neznámé paní celou historku. Mám pocit, že trpí se mnou. Dáváme se do řeči Vypráví mi o svém pejskovi jménem Brit, kterého museli odevzdat nacistům během války. Ještě dnes vidí jeho výraz, který má, když je zavřený v bedně s otvorem jen na hlavu. A Brit odjíždí....... Pryč z jejího života, ale ona na něj nikdy nezapomene.... Navždy bude Brit v jejím srdci. Jak někdo mohl něco takového udělat? Vzpomenu si na dnešní dobu a je mi smutno. Vzpomenu si, jak lidé trpěli a jak si dnes spousta lidí neváží toho, co má. Jak já jsem ráda za svoji šibu. Za svoji zlobivou, paličatou, dominantní šibu. Popřejeme si s paní hezký den a já s tím zlobivým, sedmikilovým „KRAKENEM“ odcházím. 

Pět minut ji nosím po sídlišti a najednou si vůbec nevzpomínám, zda čurala nebo ne. Dávám jí na zem. A šiba je hodná. Najednou je to moje malá poslušná holčička. Blížíme se k bytu. Potkáváme starší pár s pejskem. S tím si Šejminka asi minutu hraje a pak si chce hrát s pánem. Lidi ji prostě baví víc. Možná ji baví to, jak ostatní psi pak na své páníčky žárlí. Šiba chce být prostě milována každým. 

Jsme 20 metrů od baráku a šiba cítí konec procházky. Čurala, nečurala, nevím. Je mi to jedno. Chci už být doma. Když v tom cvak. Šibě zase cvaklo v mozku, že vlastně honí zajíce. Panička, nepanička, vodítko, nevodítko, zajíc je zajíc. Šiba se vzpouzí, škrtí, já se ji snažím vzít do náruče a zklidnit. Nekončící boj s paličatým psem.

Přijdeme domu, zavřu dveře a šiba mě nesnáší. Nesnáší, že jsem jí nedovolila chytit zajíce. Chytne rychle moji botu, odnese ji do obýváku a dělá s ní psí kusy. Bota létá po celé místnosti, ale šiba se rozhodla, že se mi pomstí. V tom vstane z postele páníček. Otevře dveře a řekne: „Tak už mám snídani?“. Celá zpocená, unavená, vyšroubovaná k nepříčetnosti se na něho otočím, pára mi uchází z uší. Přítel se zarazí a povídá: „Co se stalo?“. „Mám k tomu jen tři slova: „CHYTALI JSME ZAJÍCE.“. On rozumí. Viktor mi totiž vždycky rozumí. Jsme totiž v tomhle šibím světě spolu.


Nezapomeňte, že nejvtipnější zážitky najdete na našem Facebooku: https://www.facebook.com/zivotseshibainu