Přeskočit na hlavní obsah

Chytali jsme zajíce

Ráno jako každé jiné. Ničím výjimečné. Přesto dokonalé, díky tomu zvířátku jménem ŠIBA. Netrpělivě vyčkávám u dveří, až se Šejminka uráčí jít na procházku. Během pěti minut si párkrát hlasitě povzdechnu nad paličatostí našeho psa. Šibu to nechává klidnou. Šejmi ještě pár minut dělá drahoty, ale nakonec její zvědavost jít ven převládne a nechává si dát vodítko. 

Na schodech potkáváme uklízečku. Neznámého vetřelce šiba vyštěká a pak opatrně, s výrazem: „dej si na mě pozor“, schází po schodech. Dole jí musím vysvětlit, že se jde tímto vchodem a ne tím, co chce ona. Nechápe. Divně se na mě podívá, ale pak si řekne: „No, tak jako co, v tomhle jí vyhovím“. Venku chci jít doprava, ona doleva. Tentokrát jsem to já, kdo ustoupuje. „A vida.“, řekne si Šiba. „Už ji mám zase v hrsti.“

Procházka je následně klasická, ploužíme se pomalu, demonstrativně očucháváme, co se dá. Já jen tiše a klidně stojím a čekám, až budu moct jít dál. Ještě, že nemám hodinky. Také na co, když se šibou  se vždy zastaví čas. 

Najednou zrada. Kolem nás proběhne zajíc. V městě, mezi baráky, ZAJÍC. Šiba okamžitě přepíná do modulu LOVEC. Je jí jedno, že je na vodítku a ještě víc je jí fuk, že ho na druhém konci držím já. Honí zajíce a při tom se škrtí na vodítku. Stojí na zadních a prosí, aby mohla zajíce honit. Může se zbláznit. Má v hlavě jen jednu myšlenku: „chytit zajíce“ a nic jiného jí nezajímá. Už nevím, co s ní. Nechci ji uškrtit a tak se postupně snažím šibu zklidnit. Marně. Pomalu posunuji vodítko, dostávám se k ní. Snažím se ji vzít do náruče. Šiba se vzpouzí. Hází s sebou na všechny strany. Je v naprostém transu. Poponáším ji co nejdál od místa, kde zajíc nechal pachovou stopu. Mluvím k ní potichu, snažím se ji zklidnit. Obejmu ji, hladím, ale ona chce za zajícem. Celou věčnost mi trvá, než ji zklidním. Už klidné stvoření pokládám na zem. Jdeme dál, Šejmi rychle běží na trávu, kde se vykaká. Koukne na mě, že má hotovo a ať už jí dám konečně pokoj. "Vždyť tohle si přece, paničko, ode mne chtěla." A začne znova. Tahá vodítko směrem, kde byl dřív zajíc, který je teď už nejspíš na druhém konci města. Škrtí se, je jí to jedno. Zajíce prostě chytne. Znovu ji beru do náruče, spolu s pytlíkem na exkrementy. Nikde kolem žádný koš. Vzpouzející se šiba, pytlík, klíče. Nevím, co držet dřív. Říkám si: „Má někdo doma takového ptáka?“ Vlastně mě už to ani nepřekvapuje. Mám totiž šibu, paličatou šibu. 

Cestou potkávám jednu moc sympatickou paní, která směrem k šibě povídá: „To se někdo má, když ho panička nosí.“. Nevydržím to a líčím neznámé paní celou historku. Mám pocit, že trpí se mnou. Dáváme se do řeči Vypráví mi o svém pejskovi jménem Brit, kterého museli odevzdat nacistům během války. Ještě dnes vidí jeho výraz, který má, když je zavřený v bedně s otvorem jen na hlavu. A Brit odjíždí....... Pryč z jejího života, ale ona na něj nikdy nezapomene.... Navždy bude Brit v jejím srdci. Jak někdo mohl něco takového udělat? Vzpomenu si na dnešní dobu a je mi smutno. Vzpomenu si, jak lidé trpěli a jak si dnes spousta lidí neváží toho, co má. Jak já jsem ráda za svoji šibu. Za svoji zlobivou, paličatou, dominantní šibu. Popřejeme si s paní hezký den a já s tím zlobivým, sedmikilovým „KRAKENEM“ odcházím. 

Pět minut ji nosím po sídlišti a najednou si vůbec nevzpomínám, zda čurala nebo ne. Dávám jí na zem. A šiba je hodná. Najednou je to moje malá poslušná holčička. Blížíme se k bytu. Potkáváme starší pár s pejskem. S tím si Šejminka asi minutu hraje a pak si chce hrát s pánem. Lidi ji prostě baví víc. Možná ji baví to, jak ostatní psi pak na své páníčky žárlí. Šiba chce být prostě milována každým. 

Jsme 20 metrů od baráku a šiba cítí konec procházky. Čurala, nečurala, nevím. Je mi to jedno. Chci už být doma. Když v tom cvak. Šibě zase cvaklo v mozku, že vlastně honí zajíce. Panička, nepanička, vodítko, nevodítko, zajíc je zajíc. Šiba se vzpouzí, škrtí, já se ji snažím vzít do náruče a zklidnit. Nekončící boj s paličatým psem.

Přijdeme domu, zavřu dveře a šiba mě nesnáší. Nesnáší, že jsem jí nedovolila chytit zajíce. Chytne rychle moji botu, odnese ji do obýváku a dělá s ní psí kusy. Bota létá po celé místnosti, ale šiba se rozhodla, že se mi pomstí. V tom vstane z postele páníček. Otevře dveře a řekne: „Tak už mám snídani?“. Celá zpocená, unavená, vyšroubovaná k nepříčetnosti se na něho otočím, pára mi uchází z uší. Přítel se zarazí a povídá: „Co se stalo?“. „Mám k tomu jen tři slova: „CHYTALI JSME ZAJÍCE.“. On rozumí. Viktor mi totiž vždycky rozumí. Jsme totiž v tomhle šibím světě spolu.


Nezapomeňte, že nejvtipnější zážitky najdete na našem Facebooku: https://www.facebook.com/zivotseshibainu


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Strach psů z petard a co s tím

Silvestr je pro nás spojen s pořádáním oslav a veselím, bohužel ale také s petardami a ohňostroji. Zatímco nás tyto oslavy většinou nechávají klidnými, pro psy jsou velmi stresujícím obdobím. Jsou psi, kteří jsou doslova paničtí a bohužel se najdou i případy, kdy jejich strach skončí tragicky.



Proč se psi bojí petard? Hlavní důvody, proč se psi bojí petard, jsou dva. Prvním je samotný zvuk rachejtlí. Psi mají totiž