Přeskočit na hlavní obsah

Chytali jsme zajíce

Ráno jako každé jiné. Ničím výjimečné. Přesto dokonalé, díky tomu zvířátku jménem ŠIBA. Netrpělivě vyčkávám u dveří, až se Šejminka uráčí jít na procházku. Během pěti minut si párkrát hlasitě povzdechnu nad paličatostí našeho psa. Šibu to nechává klidnou. Šejmi ještě pár minut dělá drahoty, ale nakonec její zvědavost jít ven převládne a nechává si dát vodítko. 

Na schodech potkáváme uklízečku. Neznámého vetřelce šiba vyštěká a pak opatrně, s výrazem: „dej si na mě pozor“, schází po schodech. Dole jí musím vysvětlit, že se jde tímto vchodem a ne tím, co chce ona. Nechápe. Divně se na mě podívá, ale pak si řekne: „No, tak jako co, v tomhle jí vyhovím“. Venku chci jít doprava, ona doleva. Tentokrát jsem to já, kdo ustoupuje. „A vida.“, řekne si Šiba. „Už ji mám zase v hrsti.“

Procházka je následně klasická, ploužíme se pomalu, demonstrativně očucháváme, co se dá. Já jen tiše a klidně stojím a čekám, až budu moct jít dál. Ještě, že nemám hodinky. Také na co, když se šibou  se vždy zastaví čas. 

Najednou zrada. Kolem nás proběhne zajíc. V městě, mezi baráky, ZAJÍC. Šiba okamžitě přepíná do modulu LOVEC. Je jí jedno, že je na vodítku a ještě víc je jí fuk, že ho na druhém konci držím já. Honí zajíce a při tom se škrtí na vodítku. Stojí na zadních a prosí, aby mohla zajíce honit. Může se zbláznit. Má v hlavě jen jednu myšlenku: „chytit zajíce“ a nic jiného jí nezajímá. Už nevím, co s ní. Nechci ji uškrtit a tak se postupně snažím šibu zklidnit. Marně. Pomalu posunuji vodítko, dostávám se k ní. Snažím se ji vzít do náruče. Šiba se vzpouzí. Hází s sebou na všechny strany. Je v naprostém transu. Poponáším ji co nejdál od místa, kde zajíc nechal pachovou stopu. Mluvím k ní potichu, snažím se ji zklidnit. Obejmu ji, hladím, ale ona chce za zajícem. Celou věčnost mi trvá, než ji zklidním. Už klidné stvoření pokládám na zem. Jdeme dál, Šejmi rychle běží na trávu, kde se vykaká. Koukne na mě, že má hotovo a ať už jí dám konečně pokoj. "Vždyť tohle si přece, paničko, ode mne chtěla." A začne znova. Tahá vodítko směrem, kde byl dřív zajíc, který je teď už nejspíš na druhém konci města. Škrtí se, je jí to jedno. Zajíce prostě chytne. Znovu ji beru do náruče, spolu s pytlíkem na exkrementy. Nikde kolem žádný koš. Vzpouzející se šiba, pytlík, klíče. Nevím, co držet dřív. Říkám si: „Má někdo doma takového ptáka?“ Vlastně mě už to ani nepřekvapuje. Mám totiž šibu, paličatou šibu. 

Cestou potkávám jednu moc sympatickou paní, která směrem k šibě povídá: „To se někdo má, když ho panička nosí.“. Nevydržím to a líčím neznámé paní celou historku. Mám pocit, že trpí se mnou. Dáváme se do řeči Vypráví mi o svém pejskovi jménem Brit, kterého museli odevzdat nacistům během války. Ještě dnes vidí jeho výraz, který má, když je zavřený v bedně s otvorem jen na hlavu. A Brit odjíždí....... Pryč z jejího života, ale ona na něj nikdy nezapomene.... Navždy bude Brit v jejím srdci. Jak někdo mohl něco takového udělat? Vzpomenu si na dnešní dobu a je mi smutno. Vzpomenu si, jak lidé trpěli a jak si dnes spousta lidí neváží toho, co má. Jak já jsem ráda za svoji šibu. Za svoji zlobivou, paličatou, dominantní šibu. Popřejeme si s paní hezký den a já s tím zlobivým, sedmikilovým „KRAKENEM“ odcházím. 

Pět minut ji nosím po sídlišti a najednou si vůbec nevzpomínám, zda čurala nebo ne. Dávám jí na zem. A šiba je hodná. Najednou je to moje malá poslušná holčička. Blížíme se k bytu. Potkáváme starší pár s pejskem. S tím si Šejminka asi minutu hraje a pak si chce hrát s pánem. Lidi ji prostě baví víc. Možná ji baví to, jak ostatní psi pak na své páníčky žárlí. Šiba chce být prostě milována každým. 

Jsme 20 metrů od baráku a šiba cítí konec procházky. Čurala, nečurala, nevím. Je mi to jedno. Chci už být doma. Když v tom cvak. Šibě zase cvaklo v mozku, že vlastně honí zajíce. Panička, nepanička, vodítko, nevodítko, zajíc je zajíc. Šiba se vzpouzí, škrtí, já se ji snažím vzít do náruče a zklidnit. Nekončící boj s paličatým psem.

Přijdeme domu, zavřu dveře a šiba mě nesnáší. Nesnáší, že jsem jí nedovolila chytit zajíce. Chytne rychle moji botu, odnese ji do obýváku a dělá s ní psí kusy. Bota létá po celé místnosti, ale šiba se rozhodla, že se mi pomstí. V tom vstane z postele páníček. Otevře dveře a řekne: „Tak už mám snídani?“. Celá zpocená, unavená, vyšroubovaná k nepříčetnosti se na něho otočím, pára mi uchází z uší. Přítel se zarazí a povídá: „Co se stalo?“. „Mám k tomu jen tři slova: „CHYTALI JSME ZAJÍCE.“. On rozumí. Viktor mi totiž vždycky rozumí. Jsme totiž v tomhle šibím světě spolu.


Nezapomeňte, že nejvtipnější zážitky najdete na našem Facebooku: https://www.facebook.com/zivotseshibainu


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

20 základních pravidel výcviku pozitivní motivací

V tomto článku se budu věnovat základům pozitivní motivace. Tedy všemu, co byste měli znát, než se dáte do tohoto typu výcviku.


Pozitivní motivace vychází z toho, že odměna tvoří chování, zatímco trest chování zastavuje. Trestem tedy nikdy nevytvoříte chování u psa!Při výcviku se používají pamlsky několika hodnot. Doporučuje se při učení nového cviku používat pamlsky nejvyššího řádu, a pro opakování již pamlsky nižšího řádu.Psovi se slovem označuje začátek a konec výcviku. Například: "CVIČÍME" a po skončení: "KONEC CVIČENÍ, VOLNO". Odměňováno je žádoucí chování. Nežádoucímu chování se předchází.Odměňují se jednotlivé kroky. Například je naším cílem dostat psa na bedýnku. Upřeně koukáme na bedýnku a odměňujeme vše, co vede psa k dosáhnutí tohoto cíle. Tedy napřed samotný jeho pohled na bedýnku, očuchání, položení packy apod.Po odměně následuje restart. Pes položí packu na bedýnku, odměníte i tento mezikrok a následně hodíte další pamlsek do dálky a řeknete: "Hl…

Zkouška nervů paničky

Panička si na víkend pozvala na naši chaloupku pro mě zcela cizí lidi. Vůbec nechápu, co jí to napadlo. Navíc se mě ani nezeptala, což již samo o sobě je donebevolající. Myslím, že jí už dlouho dávám jasně najevo, že ta chalupa je moje, ale ona je prostě úplně natvrdlá a nechápe to. Ti divní lidi pořád do ní něco nalévali a ona byla nějaká veselá, což se mi nelíbilo, protože se mi věnovala méně, než obvykle. Moc jsem to nepochopila. Zapíjeli prý nějakého narozeného Filípka. No ale co je mě do nějakého Filipa? A to ani nemluvím o tom, že už ho tento týden zapíjela třikrát. Takže jistě chápete, že jsem byla celý víkend rozhořčená, a když už ti lidi konečně vypadli, tak jsem se paničce chtěla pomstít. Prostě dát jasně najevo, kdo je tady pánem. Chvíli jsem přemýšlela jak, ale nakonec se příležitost naskytla sama. Panička mě totiž vzala ke své tetě na návštěvu. A normálně si myslela, že si tam budu hrát a budu hodná. No, tak to tedy fakt ne. Začala jsem vymýšlet lumpárny, zatímco panička…

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…