Brzy jsme pochopili, že to nejlepší, co můžeme Šejmince dát, je kolečko z buvolí kůže. Kolečko, ideálně kalciové! Ne kostička! Protože
jen kolečko vydrží dlouho, lépe se drží, nám i šibě, a ještě je s ním
spousta zábavy. Když má pes buvolí kůži, je naprostý anděl. Nezlobí, nekouše a
je od něj alespoň na chvíli klid. A těch zážitků, co, díky malému kolečku, člověk
má…
Napřed jsme používali buvolí kůži, abychom naučili Šejminku
se mazlit. Každý, kdo má šibu moc dobře ví, jak je složité (zvláště na začátku)
chovat ji v náručí. Pořád se vzpouzí, chce utéct, vydává šílené zvuky a
kouše hlava nehlava. Ale!!! Ale když máte buvolí kůži, leží vám v náručí,
žužlá to kolečko a vy ji můžete hladit. A tak se stalo, že jsme udělali ze šiby
mazlícího psa.
Problém kolečka je, že ho Šejminka nikdy nedokáže sníst
celé. A pak nastává klasický problém: KAM S NÍM. Někdy to vyřeší tak, že
chodí po místnosti a kňourá z pocitu bezradnosti, až ho donese k nám,
abychom jí ho schovali. Hned jak jí ho vezmeme, začne kňourat zas, abychom jí
ho vrátili. Nakonec ale zjišťuje, že nejlepším úkrytem jsme my. My, kterým je
kolečko úplně ukradené, a tak jí ho zaručeně nesníme. (mluvím za sebe, jak to
má přítel, nevímJ
Někdy ale šiba používá sofistikovanější metody, než pouhé donesení kolečka.
Někdy totiž vymyslí geniální způsob, jak kolečko schovat. Takže pak nemůže být
překvapením, že se ráno probudím, vylezu z postele a najednou mi z noční
košile vypadne buvolí kůže. Vzhledem k tomu, že jsem s ní ušla tak 2
metry, musela být opravdu dobře do pyžama zamotaná. Dodnes nevím, jak to
udělala, protože mě při tom nevzbudila. Úplně vidím, jak se v noci vplížila
do mé postele, a pak x minut zamotávala buvolí kůži do mého pyžama.
Někdy ale dospěje k tomu, že nejlépe je buvolí kůži u
cizích. V červnu jsme byli na svatbě mé skoro švagrové. Švagrová nás s přítelem
a šibou ubytovala v malé dřevěné chatce, spolu s její sestřenicí a
jejím přítelem. Oba jsme na svatbě viděli poprvé v životě, takže to pro
nás byli zcela neznámí lidé. Což šibu vůbec neodradilo. A teď si představte
noc, všude naprosté ticho a v chatce, kde je slyšet naprosto všechno,
najednou šílená rána. Něco spadlo na zem. Já vzhůru, přítel vzhůru, sestřenice
s jejím přítelem spí v klidu dál. Co se to stalo? Nahmatám mobil a
pátrám po příčině toho kraválu. Ale nic nevidím. Najednou se s přítelem začneme
oba smát, protože nám došlo, že to musela být buvolí kůže. A také byla, jak
jsme si ráno ověřili. Naše milé psí stvoření si ji schovalo k nim do
postele, a když se jeden z nich v noci přetočil, tak ji shodil.
Na zabití ale je, když zakomponuje buvolí kůži do kontaktu s jinými
psy. Pak to nejvíce odnese chudák Matýsek. Šejminka má buvolí kůži v pelíšku,
ale najednou si vezme do hlavy, že ji donese Matesovi. Vezme kůži a nenápadně ji
položí asi 30 cm před Matese. Ten chvíli váhá, co s ní a pak ji instinktivně
ukradne. Což se samozřejmě nelíbí nám, protože zaprvé šiba bez buvolí kůže je
něco šíleného a hlavně, to, co šiba kouše 3 dny, Mates sní za pár vteřin.
Matýskovi tedy buvolí kůži vezmeme a dáme ji zpět šibě do pelíšku. Šiba, která má v hlavě jen dráždit Matese, si
samozřejmě nedá pokoj, a tak buvolí kůži znovu vezme a znovu ji položí
demonstrativně před Matýska. Jelikož je Mates slušně vychovaný, tak se kůže již
ani nedotkne a tak ji šiba k němu ještě postrčí čumákem, aby trpěl ještě
víc. Ne, nedělá to proto, že chce Matýskovi dát něco svého, ale proto, aby ho
dráždila.
Prostě největší sranda se dá zažít jen s buvolí kůžíJ
Komentáře
Okomentovat