Přeskočit na hlavní obsah

Nejvtipnější věc na světě: buvolí kůže

Brzy jsme pochopili, že to nejlepší, co můžeme Šejmince dát, je kolečko z buvolí kůže. Kolečko, ideálně kalciové! Ne kostička! Protože jen kolečko vydrží dlouho, lépe se drží, nám i šibě, a ještě je s ním spousta zábavy. Když má pes buvolí kůži, je naprostý anděl. Nezlobí, nekouše a je od něj alespoň na chvíli klid. A těch zážitků, co, díky malému kolečku, člověk má…

Napřed jsme používali buvolí kůži, abychom naučili Šejminku se mazlit. Každý, kdo má šibu moc dobře ví, jak je složité (zvláště na začátku) chovat ji v náručí. Pořád se vzpouzí, chce utéct, vydává šílené zvuky a kouše hlava nehlava. Ale!!! Ale když máte buvolí kůži, leží vám v náručí, žužlá to kolečko a vy ji můžete hladit. A tak se stalo, že jsme udělali ze šiby mazlícího psa.


Problém kolečka je, že ho Šejminka nikdy nedokáže sníst celé. A pak nastává klasický problém: KAM S NÍM. Někdy to vyřeší tak, že chodí po místnosti a kňourá z pocitu bezradnosti, až ho donese k nám, abychom jí ho schovali. Hned jak jí ho vezmeme, začne kňourat zas, abychom jí ho vrátili. Nakonec ale zjišťuje, že nejlepším úkrytem jsme my. My, kterým je kolečko úplně ukradené, a tak jí ho zaručeně nesníme. (mluvím za sebe, jak to má přítel, nevímJ Někdy ale šiba používá sofistikovanější metody, než pouhé donesení kolečka. Někdy totiž vymyslí geniální způsob, jak kolečko schovat. Takže pak nemůže být překvapením, že se ráno probudím, vylezu z postele a najednou mi z noční košile vypadne buvolí kůže. Vzhledem k tomu, že jsem s ní ušla tak 2 metry, musela být opravdu dobře do pyžama zamotaná. Dodnes nevím, jak to udělala, protože mě při tom nevzbudila. Úplně vidím, jak se v noci vplížila do mé postele, a pak x minut zamotávala buvolí kůži do mého pyžama.

Někdy ale dospěje k tomu, že nejlépe je buvolí kůži u cizích. V červnu jsme byli na svatbě mé skoro švagrové. Švagrová nás s přítelem a šibou ubytovala v malé dřevěné chatce, spolu s její sestřenicí a jejím přítelem. Oba jsme na svatbě viděli poprvé v životě, takže to pro nás byli zcela neznámí lidé. Což šibu vůbec neodradilo. A teď si představte noc, všude naprosté ticho a v chatce, kde je slyšet naprosto všechno, najednou šílená rána. Něco spadlo na zem. Já vzhůru, přítel vzhůru, sestřenice s jejím přítelem spí v klidu dál. Co se to stalo? Nahmatám mobil a pátrám po příčině toho kraválu. Ale nic nevidím. Najednou se s přítelem začneme oba smát, protože nám došlo, že to musela být buvolí kůže. A také byla, jak jsme si ráno ověřili. Naše milé psí stvoření si ji schovalo k nim do postele, a když se jeden z nich v noci přetočil, tak ji shodil.

Na zabití ale je, když zakomponuje buvolí kůži do kontaktu s jinými psy. Pak to nejvíce odnese chudák Matýsek. Šejminka má buvolí kůži v pelíšku, ale najednou si vezme do hlavy, že ji donese Matesovi. Vezme kůži a nenápadně ji položí asi 30 cm před Matese. Ten chvíli váhá, co s ní a pak ji instinktivně ukradne. Což se samozřejmě nelíbí nám, protože zaprvé šiba bez buvolí kůže je něco šíleného a hlavně, to, co šiba kouše 3 dny, Mates sní za pár vteřin. Matýskovi tedy buvolí kůži vezmeme a dáme ji zpět šibě do pelíšku. Šiba, která má v hlavě jen dráždit Matese, si samozřejmě nedá pokoj, a tak buvolí kůži znovu vezme a znovu ji položí demonstrativně před Matýska. Jelikož je Mates slušně vychovaný, tak se kůže již ani nedotkne a tak ji šiba k němu ještě postrčí čumákem, aby trpěl ještě víc. Ne, nedělá to proto, že chce Matýskovi dát něco svého, ale proto, aby ho dráždila.


Prostě největší sranda se dá zažít jen s buvolí kůžíJ

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Můj pes není liška!

Shiba-inu

Miluji to, co Šejmi každý den vymyslí. Miluji její povahu, to jak je paličatá, dominantní, sladká a nádherná. Každý den děkuji za to, že ji mám. A jsem víc a víc hrdá na to, že je celá moje (naše). Vždy se dmu pýchou, když ji venčím a ona kráčí jako královna. Našlapuje zlehka, s noblesou. Nejen, že rozzáří můj den, ona rozzáří i celé město, kterým procházíme.
Má hrdost snad ani nemůže být větší. Větší nemůže být ani má jistota, že je to ten nejkrásnější pes na celém světě (stejně tak, jako má tuhle jistotu každý majitel psa). Zaručeně. Tento krásný pocit mi může zkazit jen jediné. Typická věta kolemjdoucího: „Ty jo, ta vypadá jako liška“…. A z pocitu hrdosti je pocit marnosti. Někteří trvají na tom, že to určitě liška je. Jedna malá holčička se mě dokonce se strachem v očích ptala, co je to za zvíře a nevěřila tomu, že je to pes. Je to marné, je to marné, je to marné…
No tak, můj pes vážně není liška! Já to musím vědět! Můj děda totiž mnoho let na vesnici lišky choval a já…