To, že je život se šibou vážně boj, dokazují naše každodenní
venčící akce. Když byla Šejmi ještě štěňátko, měli jsme strašný problém ji
dostat ven, protože se chtěla honit po bytě. Vždy, když mělo přijít venčení,
dělala vše proto, abychom ji honili. Schovávala se pod postelí a hrála s námi
prostě strašně super hru. O tom, jak jsme to řešili, jsem již psala http://zivotseshibainu.blogspot.com/2015/01/jak-dostat-pozitivkou-turbo-mys-ven.html), takže tomu se věnovat dále nebudu.
Nyní máme ale obrácený problém. To, že se
šiba nechce jít venčit, sice stále zůstalo, ale nyní již nelítá po bytě, nyní
leží, ani se nehne a dělá hrozně unavenou, nemohoucí a neschopnou se zvednout.
Hlavně večer jí dostat ven je nadlidský úkol. Vážně jsme zkoušeli všechno, ale
ta líná potvůrka psí, paličák šibovský se prostě nehne. Dostat ven jí lze pouze
jediným způsobem, dojít si pro ni na postel, dát jí obojek a vzít ji do náruče.
Jinak to vážně nejde. Nastává pak pětiminutová komedie, během které si
předáváme psa z náruče do náruče, abychom se obuli a oblékli.
Ještě než
přítel se šibou v náruči vyjde z bytu, tak se jí vždy „zeptá“, zda to
přece jenom nezvládne sama. Šiba mu
nepřítomným výrazem umírajícího dá najevo, že se asi zbláznil, a tak se
vydávají na venčení. Přítel schází schody, pracně si otevře domovní dveře, sejde
další schody, přejde silnici a až pak položí šibu na zem.
Ta chudák nemohoucí,
unavená a strhaná těžkým psím životem se teda, když už to jinak nejde, postaví
na vlastní. Občas pro větší dramatičnost ještě ulehne na chodník a dává najevo
svůj odpor vůči večernímu venčení. Její únava a naštvání z nutnosti se
procházet přejde ve chvíli, kdy v dálce vidí psa, padat listí nebo cokoliv
jiného co stojí za její pozornost. A jelikož je to šiba, tak následně schválně
prodlužuje procházku, aby dala jasně najevo, že když už se musela zvednout, tak
si to pořádně užije. Navíc když trpí ona, musíme trpět i my. Prostě šiba.
Více příběhů a fotek najdete na FB: https://www.facebook.com/zivotseshibainu
Komentáře
Okomentovat