Ačkoliv naše šiba dohárala již před 2 měsíci, až teprve nyní
jsem dostala odvahu o tom napsat. Musela jsem si totiž spoustu věcí vybloknout
a na další spoustu věcí začít koukat s nadhledem.
Celé to začalo výraznou změnou jejího chování. Začala se
chovat jako blázen, neposlouchala, zlobila, pořád něco hrabala, kousala, vše
ničila a dělala to hlavně v noci, aby naše utrpení ještě znásobila. To, že je zle jsem poznala ale až ve chvíli, když
přítel, mající radar na jakékoliv menstruační cykly, oznámil: „Chová se jako
kravka, ta to určitě dostane!“ A jak pravil, tak se stalo. Šiba začala hárat. A
najednou docela příjemná změna chování. Šiba byla hodná, klidná, nic neničila a
dokonce byla mimořádně přítulná. Bohužel i k psovi mých rodičů. Pes, který
ji do té doby maximálně ignoroval, z ní byl najednou úplně paf. Trochu se
mi udělalo mdlo při představě kombinace shiba-malamut-ovčák a tak jsem šibu
urychleně dostala z Matesova dosahu. A z dosahu všech teriérů,
jorkšírů, jezevčíků a pouličních směsek. Během hárajících 14 dnů bylo její chování
celkem fajn, v té době jsme navíc zjistili jednu užitečnou věc: našli jsme
šibí kryptonit. Věc, která kdykoliv udělá ze šílené šiby anděla. Jsou to
hárací kalhotky. Objev, za který jednou určitě dostaneme Nobelovu cenu, má
nedozírné praktické využití. Vždy, když má totiž šiba kalhotky, je hodná. Hned
jak jí je sundáme, stane se z ní turbomyš.
Jelikož jsem si opravdu spoustu věcí vyblokla, můžu říct, že
jsme hárání relativně přežili. To, co si asi nevybloknu nikdy je, že nám po
hárání začala „vojíždět“ nohy. No nám… většinou jen mně. Ale dost hustě a nedala se
téměř odtrhnout. Prostě jí totálně šiblo. Najednou shibo-malamuto-ovčák nezní
jako šílená kombinace, co?
Komentáře
Okomentovat