Jak moji mámu málem ze šiby šiblo

Rok strávený v šibí společnosti byl plný krásných zážitků, ale i plný náročných stresových situací. Někdy to bylo opravdu na mozek, a tak jsme strašně nutně potřebovali dovolenou. No ale co se šibou? Asi po sekundovém přemýšlení jsem volala rodičům, že mají tu čest se starat o našeho psa v době naší nepřítomnosti. To, že to původně mělo být 5 dní a nakonec se z toho vyklubalo 10, raději nebudu rozvádět. Ale moc krásně jsme si ten bezšibí čas s přítelem užili. Na rozdíl od rodičů, kteří mi za těch 10 dní trochu zešedivěli…

Když jsem po 10 dnech vítala šibu, byla jsem neskutečně šťastná, ale skoro jsem ohluchla z toho zvuku, jak mámě v té chvíli spadl kámen ze srdce. 10 dní plných strachu, že se šibě něco stane a já se z toho zblázním, udělalo své. A pak už následovaly příběhy o tom, co všechno šiba vyváděla. Kromě vyrvaných lišt v úplně nové kuchyni (šibí klasika) a několika ztrátám oblíbených věcí mě nejvíce pobavily dva příběhy.

Šiba ve zverimexu

Šiba vše kousala, a tak se máma rozhodla, že jí musí jít koupit kolečko z buvolí kůže. Ale udělala taktickou chybu. Vzala šibu s sebou. Před vstupem do obchodu si šiba řekla, že nikam nepůjde a začala dělat strašnou scénu. Určitě si myslela, že je tam veterinář. Když byla máma celá bezradná, jak ji do obchodu dostat, tak jí napadlo vzít šibu do náruče. Celý nákup pak probíhal tak, že se šiba chovala a prodavač mezitím podával mámě věci, musel jí dokonce vyndat z kapsy peněženku, vyndat z ní peníze a peněženku jí zas do té kapsy vrátit. No chápete to???? Ale tím to ještě neskončilo. Když šli po schodech z krámu, šiba radostí z toho, že je opět venku na svobodě, vyskočila mámě z náruče. Jelikož ta to nečekala, letěla z těch schodů s ní. Odnesly to oblíbené džínové kalhoty, obě kolena a ruce. A tak se máma belhala celá sedřená domů. Ale to ještě nebylo vše. Když došli k zastávce MHD, šiba se rozhodla, že už nikam nejde, a tak si lehla a to byl konec. Máma s ní nehla. Úplně klasická situace, kterou obvykle zvládáme s přítelem tak, že zavoláme „běžíme“ a šiba za námi utíká, byla pro mámu nad její síly. Vzdala veškeré snahy se šibou hnout, sedla si na zastávku a čekala, až šiba bude zase chtít jít. Trvalo to prý maximálně 10 minut. Chápete? Šiba se rozhodne ležet, máma si sedne a čeká, až se jeho výsost rozhodne pokračovat v cestě… 

Šiba versus ZTP

Po pár dnech, kdy naši dospěli k názoru, že je šiba hodná a poslušná, ji vzali za odměnu k nám na chalupu. A šiba skutečně poslušná byla. Hrála si, poslouchala a vůbec netrhala stavební materiál, který je kvůli rekonstrukci všude. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy se máma zeptala táty: „Kde máš šibu?“. Táta v domnění, že ji má máma a máma v domnění, že ji má táta, najednou zjistili, že o ní neví. Ale oba se shodli na tom, že tu před chvílí byla. No nebudu napínat, samozřejmě jim frkla na pole a štrádovala si to k lesu. Ještě zburcovali tetu a všichni tři držitelé ZTP se vydali nahánět šibu, samozřejmě do kopce, protože šiba po rovinách zásadně neutíká. Je takový paradox, že ve chvíli, kdy byla šiba nejvíce šťastná, oni zažívali nejhorší okamžiky. Nevím, jak dlouho to trvalo, protože máma to popisovala jako by to trvalo 20 let, ale nakonec ji chytli, donesli domu a svalili se na židle tak vyřízení, že neměli sílu si ani dojít pro vodu.  A šiba? Ta byla celá šťastná, že se proběhla. (nemusím dodávat, že od této chvíle se jí utíkání zalíbilo a udělala to i mně, i když to nikdy předtím neudělala…. Ach jo, o tom další článek).

Závěr: Za těch 10 dnů se nám totálně zvrhla výchova a začínáme úplně od začátku. Příští článek bude o tom, jak mě málem ze šiby šiblo


Sledujte nás na FB: https://www.facebook.com/zivotseshibainu?fref=ts