Naše malá shiba-inu je královnou hysterických psů. Rozhodně
největším chudákem na světě. A to zejména, když jdeme k veterináři. Jo,
kde jsou ty časy, když jsem ještě nedávno machrovala před sousedkou, že náš pes
se veterináře vůbec nebojí a klidně projde kolem veteriny bez jakéhokoliv
záblesku strachu. Tak to už neplatí.
Máme veterináře v Brně, kde zvládala všechna povinná očkování
relativně dobře. Jednou jsme ji ale potřebovali očipovat ve Strakonicích, a tak
jsme šli k veterináři tam. A ten den jsem pochopila, že máme doma
hysterku. Přišli jsme do čekárny a ona jak ucítila desinfekci, bylo zle (možná
proto byla v pohodě v Brně, protože tam to v čekárně ničím
nesmrdí). Celá se rozklepala a snažila se utéct. Ale to nebylo nic proti tomu,
co předváděla v ordinaci. Jak jsme ji postavili na stůl, začala vydávat
neskutečné frekvence zvuku. Když se jí veterinář dotkl, strachy se počurala. Tedy
ve chvíli, kdy ještě vůbec žádný čip nedostávala.
V průběhu dalších měsíců jsme byli na brněnské veterině
dvakrát na stříhání drápků a tam to bylo docela v pohodě. Museli jsme ji sice
držet v náručí a uklidňovat, ale proti tomu, co udělala ve Strakonicích,
to bylo v rámci mezí. Byli jsme proto přesvědčeni, že za tu scénu mohl ten
pach desinfekce, kterou si možná spojila s prvním očkováním nebo
tetováním.
Jenže Šejmince nevypadl mléčný zub (má dva za sebou), a tak
jsme se museli vydat k veterináři zas. Jak jsme došli do čekárny v Brně, začala
se klepat a být neklidná. V ordinaci jsme ji drželi v náručí a
veterinářka se jí snažila všemi možnými způsoby otevřít tlamičku. Ale šiba si
řekla, že NE a když si šiba řekne NE, nikdo s ní nehne. Na jakýkoliv pokus
veterinářky začala šíleně ječet, škubat sebou, až jsem si říkala, že si něco zlomí, a fakt vypadala, že tu
veterinářku pokouše. Bylo to prostě marný. Veterinářka dospěla k názoru,
že do 1 roku může ten zub vypadnout sám a tak, aniž by zub viděla, nám řekla,
že máme přijít za 4 měsíce. Hysterka pochopila, že tuhle bitvu vyhrála a
odkráčela si spokojeně ke dveřím. Tenhle pocit vítězství byl podle mě tím, co
určilo její budoucí chování u veterináře. Nechali jsme ji vyhrát. Veterinářka
se ještě snažila jí dát pamlsek, ale ten razantně odmítla, a to i když jí ho
následně položila na zem. Až když veterinářka popošla, rychle se k němu vrátila,
okoukla zda nehrozí nebezpečí, zblajzla ho a zas frnk ke dveřím.
Jojo, takhle vypadá anděl...
Podobnou scénu udělala i o víkendu, když jsme šli na
stříhání drápků, které vždy zvládala relativně v pohodě. Opět stejný
scénář. Půlhodiny čekáme v čekárně, přijdeme do ordinace, šiba se z toho
vykroutí, vyječí, nikdo s ní nehne a s nepořízenou odcházíme domů. Je
to marný, je to marný, je to marný.
Plán B je (vzhledem k tomu, že ani v 10ti měsících
zub nevypadl a už se mi to zdá divné), že poprosíme známou veterinářku, která má
ordinaci u Strakonic, aby k nám přišla domů na návštěvu a při té
příležitosti se jí podívala na zoubek. Ostříhání drápků bude jen příjemným bonusem.
Aneb tuhle bitvu vyhrála šiba.
Komentáře
Okomentovat