Přeskočit na hlavní obsah

Když se jídlo stane utrpením

Já na to nemám. Jsem slabá, hrozně, hrozně slabá. Ona na mě zase kouká těma nejroztomilejšíma očima a já vím, že jí zase podlehnu. Kouknu se na přítele, zda nekouká, a nenápadně jí hodím něco dobrého z talíře. No vlastně mám vždy připraveno něco, kde není sůl, aby to vypadalo, že jí dávám své jídlo a přitom má jiné. Ale i tak.


Šiba ví, že mě má dokonale omotanou kolem prstu. Už sedm měsíců jsem se v klidu nenajedla. Ale copak to jde? Jak mohu jíst, když ona vedle mě sedí a tak smutně kouká? Tak hrozně smutně, ukřivděně, nešťastně. A když ví, že psychické vydírání dnes nezabere, tak si pro jistotu štěkne.

Když sedím v křesle a jím, tak mi dá čumáček na nohy a jen smutně kouká. Jako kdyby týden nežrala. A já jí to snad i věřím. Občas si stoupne na zadní, opře se předními o mé nohy a propichuje mě pohledem. A mě to bolí, puká mi srdce. Moc jí to chci dát, ale vím, že jí lidské jídlo škodí. Nemohu, nemohu, musím být silná. Odlomím jí centimetr z kůrky chleba a ona i za ten malý drobeček je vděčná. Takhle už to dál nejde. Jak je možné, že u přítele neloudí? On je silný, nedá se zlanařit, ale já jsem tak slabá, tak moc slabá. Vezmu talíř a odcházím s ním do kuchyně a ona jako ocásek jde za mnou. A já mám pořád hrozné výčitky, že já jedla. Vracím se zpět a ona mě zase následuje. Jako by věděla, jak trpím a ještě víc mě v tom chtěla vykoupat.

A pak si vleze do pelíšku a už jí vůbec nezajímám. Najednou nemám místo v jejím světě, teď už se věnuje něčemu jinému. Ale to byl teprve oběd. Ještě mě to samé čeká u svačiny a večeře. Zas budu slabá, zas budu plně v moci šiby. Již není cesty zpět…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková http://psipark.cz/aktuality
Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socializaci Šejmin…

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu?
Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu. 
Je shiba vycvičitelný pes? Myslíte si,…

Můj pes není liška!

Shiba-inu

Miluji to, co Šejmi každý den vymyslí. Miluji její povahu, to jak je paličatá, dominantní, sladká a nádherná. Každý den děkuji za to, že ji mám. A jsem víc a víc hrdá na to, že je celá moje (naše). Vždy se dmu pýchou, když ji venčím a ona kráčí jako královna. Našlapuje zlehka, s noblesou. Nejen, že rozzáří můj den, ona rozzáří i celé město, kterým procházíme.
Má hrdost snad ani nemůže být větší. Větší nemůže být ani má jistota, že je to ten nejkrásnější pes na celém světě (stejně tak, jako má tuhle jistotu každý majitel psa). Zaručeně. Tento krásný pocit mi může zkazit jen jediné. Typická věta kolemjdoucího: „Ty jo, ta vypadá jako liška“…. A z pocitu hrdosti je pocit marnosti. Někteří trvají na tom, že to určitě liška je. Jedna malá holčička se mě dokonce se strachem v očích ptala, co je to za zvíře a nevěřila tomu, že je to pes. Je to marné, je to marné, je to marné…
No tak, můj pes vážně není liška! Já to musím vědět! Můj děda totiž mnoho let na vesnici lišky choval a já…