Já na to nemám. Jsem slabá, hrozně, hrozně slabá. Ona na mě
zase kouká těma nejroztomilejšíma očima a já vím, že jí zase podlehnu. Kouknu
se na přítele, zda nekouká, a nenápadně jí hodím něco dobrého z talíře. No
vlastně mám vždy připraveno něco, kde není sůl, aby to vypadalo, že jí dávám
své jídlo a přitom má jiné. Ale i tak.
Šiba ví, že mě má dokonale omotanou kolem prstu. Už sedm
měsíců jsem se v klidu nenajedla. Ale copak to jde? Jak mohu jíst, když
ona vedle mě sedí a tak smutně kouká? Tak hrozně smutně, ukřivděně, nešťastně.
A když ví, že psychické vydírání dnes nezabere, tak si pro jistotu štěkne.
Když sedím v křesle a jím, tak mi dá čumáček na nohy a
jen smutně kouká. Jako kdyby týden nežrala. A já jí to snad i věřím. Občas si
stoupne na zadní, opře se předními o mé nohy a propichuje mě pohledem. A mě to
bolí, puká mi srdce. Moc jí to chci dát, ale vím, že jí lidské jídlo škodí.
Nemohu, nemohu, musím být silná. Odlomím jí centimetr z kůrky chleba a ona
i za ten malý drobeček je vděčná. Takhle už to dál nejde. Jak je možné, že u přítele
neloudí? On je silný, nedá se zlanařit, ale já jsem tak slabá, tak moc slabá.
Vezmu talíř a odcházím s ním do kuchyně a ona jako ocásek jde za mnou. A
já mám pořád hrozné výčitky, že já jedla. Vracím se zpět a ona mě zase
následuje. Jako by věděla, jak trpím a ještě víc mě v tom chtěla vykoupat.
A pak si vleze do pelíšku a už jí vůbec nezajímám. Najednou
nemám místo v jejím světě, teď už se věnuje něčemu jinému. Ale to byl
teprve oběd. Ještě mě to samé čeká u svačiny a večeře. Zas budu slabá, zas budu plně v moci šiby. Již není cesty zpět…
Komentáře
Okomentovat