Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme dělali na pozitivce „šibu“


Včera jsme na pozitivce hráli přivolávací hru „call once“. Hra je určena k upravení kontaktu s cizími lidmi a k posílení přivolání.

Jak se hraje: lidé stojí v kruhu, uprostřed kruhu je pes. Postupně každý člověk z kruhu volá na psa jménem, a když pes k němu přiběhne, dostane pamlsek. Jakmile pamlsek dojí, přivolává psa další člen kruhu. Pes běží za tím, kdo zavolá jeho jméno. Tím se učí jíst od cizích lidí, ale zvyšuje se i jeho reakce na přivolání. Začíná se v menším kruhu, a čím to psům lépe jde, tím více se zvětšuje průměr kruhu.

V první chvíli mě napadlo, zda je žádoucí, aby můj pes jedl od cizích lidí. Vím, že na některých cvičácích se jako základ učí se nikdy nenechat krmit od cizího člověka. Ale bylo mi vysvětleno, že je to naopak žádoucí. Je to praktičtější. Když o tom tak přemýšlím, je pravda, že častěji se vyskytuje situace, kdy Šejmi nekrmím já a neumím si představit, že by si nevzala žrádlo od mých rodičů, bratrů, apod. Nemluvě o tom, že kdyby se nám něco stalo, nebo jsme jeli na dovolenou, Šejmi by si od nikoho jiného nevzala jídlo. Tyto situace jsou rozhodně častější než to, že nám chce někdo otrávit psa. Nemluvě o tom, že když ho bude chtít otrávit, stejně to udělá.

Teď ale zase ke hře. Je to jedna z lehčích her. To se projevilo tak, že to všem psům moc hezky šlo. Všichni lítali sem a tam v kruhu a brali si pamlsky od kohokoliv. Prostě kdo přivolal, za tím pes běžel.

To by ale nesměla být šiba, aby zas neměla problém se základní, triviální hrou. Na začátku sice přiběhla na první zavolání, ale pak jí to zřejmě přestalo bavit a vymyslela si vlastní hru: přiběhnu k tomu, kdo se mi v této chvíli líbí nejvíc a u toho už zůstanu. Svůj plán hned zrealizovala a dost dlouho na něm trvala. Když začala mít pocit, že by jako měla něco dělat, tak se rozhodla vyjít z kruhu, vzít to zezadu a zefektivnit pamlskování tím, že vlezla „cizímu“ člověku do pamlskovníku a rychle do sebe mňamky futrovala. Pak si řekla, že by mohla trochu vyluxovat koberec, lehla si a postupně do sebe nasávala drobky z pamlsků z předchozích her. (Já tyhle její chvíle miluju, protože tohle fakt nikdo jinej nevymyslí).

Nakonec jsme se ke hře postavili čelem, zúžili jsme kruh, a zatímco ostatní psy jsme odměňovali až při přiběhnutí pro pamlsek, u Šejminky jsme odměnili pouhé otočení na volajícího. Musím s bolestí na srdci přiznat, že mé volání ignorovala nejvíce. Asi si říkala, že na ni doma křičím dost, že bych jí mohla dát alespoň na cvičáku pokoj. Díky užšímu kruhu a odměňování alespoň za otočení Šejmi nakonec hru pochopila, a tak jsme mohli kruh pomalu rozšiřovat a nakonec odměňovat až když přišla k volajícímu.


Když hra skončila, lehla si a dalších 15 minut luxovala plížením koberec od drobků z pamlsků. Prostě šiba podle hesla „Čistota vždy až na prvním místě“.



Pozn. Sledujte nás na FB: https://www.facebook.com/zivotseshibainu

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Můj pes není liška!

Shiba-inu Miluji to, co Šejmi každý den vymyslí. Miluji její povahu, to jak je paličatá, dominantní, sladká a nádherná. Každý den děkuji za to, že ji mám. A jsem víc a víc hrdá na to, že je celá moje (naše). Vždy se dmu pýchou, když ji venčím a ona kráčí jako královna. Našlapuje zlehka, s noblesou. Nejen, že rozzáří můj den, ona rozzáří i celé město, kterým procházíme. Má hrdost snad ani nemůže být větší. Větší nemůže být ani má jistota, že je to ten nejkrásnější pes na celém světě (stejně tak, jako má tuhle jistotu každý majitel psa). Zaručeně. Tento krásný pocit mi může zkazit jen jediné. Typická věta kolemjdoucího: „Ty jo, ta vypadá jako liška“…. A z pocitu hrdosti je pocit marnosti. Někteří trvají na tom, že to určitě liška je. Jedna malá holčička se mě dokonce se strachem v očích ptala, co je to za zvíře a nevěřila tomu, že je to pes. Je to marné, je to marné, je to marné… No tak, můj pes vážně není liška! Já to musím vědět! Můj děda totiž mnoho let na vesnici liš

Článek o šibách, který nebude v časopise

Jaké to je mít doma shiba-inu? Šiba je velmi odlišná od ostatních plemen. Je velmi inteligentní a paličatá. Žije ve svém světě a do toho pouští jen vyvolené. Být pánem šiby, je jakési privilegium, které si uvědomíte až při soužití s ní. Mít doma šibu je jako žít na houpačce, nikdy nevíte, co udělá. Někteří možná namítnou, že to nelze vědět u žádného psa, ale u šiby je to přece jen jiné. Možná je to právě její vysoká inteligence, která z ní dělá výjimečného psa. Většina psů se podřídí tomu, co chce jejich pán, ale šiba taková není. Vy musíte pochopit ji. Musíte ji respektovat a stanovovat hranice velmi opatrně, protože cokoliv uděláte špatně, xkrát se vám vrátí. Šiba není klasický pes, je to snad jiný živočišný druh. Je hrozně věrná, oddaná, ale přitom maximálně samostatná. Ona pány svým způsobem nepotřebuje, oni prostě potřebují ji. Je hodně klidná a rozvážná. Prostě nad vším hrozně dlouho přemýšlí. Je čistotná a tichá, takže ideální pes do bytu.  Je shiba vycvičitelný pes?

Výcvik pozitivkou úvod

Výcvik šib je téma samo o sobě. Objevují se názory, které říkají, že shibu prostě vycvičit nelze. Osobně se mi ale nejvíce líbí názor, že shibu nemá cenu cvičit, se šibou se musíte domluvit. Dnes už vím, že tenhle názor je nejbližší tomu, co se v reálu děje. Shiba je svá, paličatá, dělá věci s rozmyslem a nedělá věci, o kterých není přesvědčena, že mají význam. Není to žádný bláznivý ratlík, který bude skákat tak, jak pískáte. Na druhou stranu je shiba hrozně učenlivá, inteligentní. To jsou ty nejdůležitější předpoklady, se kterými se dá při výcviku pracovat. Foto: Petra Marečková  http://psipark.cz/aktuality Naše začátky ohledně výcviku byly trochu chaotické a dodnes mě to mrzí. Byli jsme, co se týče výcviku psů, úplní začátečníci. Naším cílem bylo vycvičit psa a moc jsme nepřemýšleli nad tím jak. Vybrali jsme klasický cvičák, který nám doporučila známá. Na ten cvičák chodíme dodnes, takže tu rozhodně neříkám, že to byla chyba, ale bereme ho spíše jako další krok k socia