Šejmi měla období, kdy byla
úplnej blázen
(u některých členů naší rodiny tento stav přetrvává dodnes), prostě turbo-myš. Lítala pořád sem a tam a nejraději ve chvíli, kdy se měla jít venčit. Vždy nastal ten samý scénář, vypadala, že chce jít ven, my jsme se zvedli, šli ke dveřím, oblékli se, a když jsme jí chtěli dát vodítko, frnkla pod postel. Po chvíli zvědavostí vylezla a následně zase frnk. A to dělala x minut v kuse, než jí to přestalo bavit. Tento stav byl přímo na zabití ve chvíli, kdy jsme měli naspěch kvůli nějaké pracovní schůzce. Chvíli jsme to řešili tím, že jsme jí řekli: „ahoj“ a dělali, že odcházíme, otevřeli vchodové dveře (často je za sebou i zavřeli) a čekali, až Šejmi přijde sama. A to většinou udělala. Tuhle hru jsme ale potřebovali nějak ukončit, bylo to pro nás hodně náročné.
(u některých členů naší rodiny tento stav přetrvává dodnes), prostě turbo-myš. Lítala pořád sem a tam a nejraději ve chvíli, kdy se měla jít venčit. Vždy nastal ten samý scénář, vypadala, že chce jít ven, my jsme se zvedli, šli ke dveřím, oblékli se, a když jsme jí chtěli dát vodítko, frnkla pod postel. Po chvíli zvědavostí vylezla a následně zase frnk. A to dělala x minut v kuse, než jí to přestalo bavit. Tento stav byl přímo na zabití ve chvíli, kdy jsme měli naspěch kvůli nějaké pracovní schůzce. Chvíli jsme to řešili tím, že jsme jí řekli: „ahoj“ a dělali, že odcházíme, otevřeli vchodové dveře (často je za sebou i zavřeli) a čekali, až Šejmi přijde sama. A to většinou udělala. Tuhle hru jsme ale potřebovali nějak ukončit, bylo to pro nás hodně náročné.
Využili jsme tedy pozitivky (viz.
článek: pozitivka úvod). Vždy, když jsme se chystali jít ven, stáli jsme
nehnutě s vodítkem na místě, a když se na nás Šejmi podívala, zacvakali
jsme dvakrát karabinkou od vodítka (naším cílem bylo, aby si Šejmi sedla a my
jsme jí mohli dát vodítko). Po cvaknutí jsme nehnutě stáli a koukali na ni. Ona
už věděla, že po ni něco chceme. Hned jak si sedla (ani to dlouho netrvalo)
jsme ji pochválili a odměnili pamlskem. Tohle jsme před každou procházkou
opakovali. Tedy žádné honění psa pod postelí. Nehnutě stát, dvakrát cvaknout
vodítkem, a když si pes sedne, pochválit a odměnit. Teď už ji díky tomu
nemusíme nikde honit a hodiny přemlouvat, aby šla ven. Když vezmeme vodítko,
nemusíme již ani cvaknout a ona si automaticky sedne.
Zde je nutné si uvědomit, co
chceme dosáhnout. My jsme chtěli dosáhnout toho, aby pes nelítal hodiny po
bytě, když se má jít venčit, toho jsme dosáhli. Naším cílem nebylo, aby si po
každém cvaknutí nebo sebrání vodítka sedla. Pokud bychom toho chtěli dosáhnout,
zvládli bychom to větším výcvikem.
Pozn. Sledujte nás na FB: https://www.facebook.com/zivotseshibainu
Pozn. Sledujte nás na FB: https://www.facebook.com/zivotseshibainu
Komentáře
Okomentovat